Před týdnem, při kempu Koučink akademie v Libchavách, jsem se seznámit s některými aspekty „impra“. Do té doby jsem měl slovo impro spíše zafixované ve vztahu ke zlepšování (angl. improvement). Ovšem chyba lávky. Impro je mazlivá zkratka pro improvizaci.

Impro je forma divadelního vystoupení, jehož obsah obvykle vzniká bez jakéhokoliv předem napsaného scénáře, s přispěním a pomocí impulsů od diváků. Koučování jako proces není (a nemělo by být) čistou improvizací. Kouč se řídí fázemi koučovacího procesu, improvizační herec fázemi hraného či vyprávěného příběhu. Obojí by však mělo dojít k nějakému závěru a pointě.

10 schopností pro „impro“ a koučování

3. Vnímat celkový obraz

Různorodé perspektivy rozšiřují vnímání celkového obrazu a umožňují klientovi i kouči cenný vhled do situace. V celkovém obrazu je snadnější najít hranice, než při soustředění na detail.

4. Umět navazovat na vyvíjející se situaci

Úkolem kouče není bořit, ale nechat klienta tvořit, věří jeho pozitivnímu záměru. Schopnost navazovat způsobem „ano a…“ (viz. kniha o improvizaci) je pro kouče i klienta daleko cennější než se stavět na odpor („ne“) či unikat ze situace („ano, ale…“).

5. Být flexibilní

Také koučovací proces a jeho jednotlivé fáze poskytují prostor pro kouče, aby byl flexibilní a reagoval na vzniklé situace při rozvíjejícím se „příběhu“ klienta. Potřeba klienta v koučování má vždy přednost, proto se ani kouč v mnoha situacích nevyhne jisté improvizaci. Do hry pak vstupuje mimo jiné rychlost reakce a její smysluplnost.

6. Umět naslouchat intuici (a v případě potřeby ji využít)

Při improvizaci a flexibilním chování může kouči pomoci intuice, která v těchto případech často klepe na dveře. Ne vždy ji dokážeme vpustit dovnitř. Možná to souvisí s obavou a strachem z toho, abychom neudělali chybu. I to však ke hře patří. Stejně tak jako podpora intuice klienta.

7. Nemít strach z chyby

Cvičení, jak se naučit přijímat chybu (a mít z ní radost) bylo osvobozující. Nejde o záměrné dělání chyb, ale jejich přijetí, když nastane. Pomáhá odbourat stres, vnímat chybu jako možnou součást procesu a lépe ustát situaci, která po chybě nastane. To je důležité pro kouče. Kouč by také měl podporovat klienta v tom, aby ani on neměl obavu z chyb.

8. Věřit procesu

Být si vědom procesu koučování (v případě impra procesu hraní) je Sebe-vědomá opora k tomu, aby bylo možné příběh ve vhodnou chvíli rozvinout a v jinou chvíli uzavřít. Přirozeně, nenásilně, v rámci dohodnutého časového rámce.

9. Sdílet Radost

Když se věci daří přichází Radost. Věřím, že kouč by měl podporovat Radost klienta a při vhodných příležitosti ji s ním sdílet. V impru mi toto sdílení přišlo velice přirozené, osvěžující a vzájemně podporující.

10. Užít si výsledek

Kouč, ani impro herec na začátku netuší, jaký bude konkrétní výsledek, který se „uvaří“ v procesu. Výměna impulsů je vzájemná (byť různě intenzivní). Kouč i improvizační herec v sobě nesou vědomí, že v procesu je třeba dojít k závěru, konci, pointě… Tento stav je přirozené si užít, vnímat jej, popř. oslavit. Jak s klientem (či diváky), tak intimně, sám (jako kouč nebo herec).

Otázky pro vás

Toto je s odstupem mé vnímání a porozumění „ochutnávce“ improvizace a zobecnění ve vztahu ke koučování. Byla to velice zajímavá a inspirativní zkušenost.

• Pokud jste měli možnost někdy do takové zkušenosti improvizace ponořit, co jste si odnesli vy?
• Jaké spojitosti a rozdíly vnímáte mezi koučováním a improvizací?
• Jaké vidíte rozdíly či podobnosti mezi koučem a klientem a mezi improvizačním hercem a divákem?
• Kdy má kouč v analogii s improvizačním divadlem blíže impro herci a kdy má blíže divákovi?
• Proč tomu tak je?

Máte-li chuť, napište své názory do komentářů.

Zkuste zaimprovizovat.