Titulek vyjadřuje, jak osobně vnímám jeden společný jmenovatel ze série ochutnávkových koučovacích setkání v projektu Káva s koučem, z minulého týdne. Z jednotlivých příběhů mužů a žen různého věku a zkušeností vyplynula pestrá plejáda výzev, kterým čelí, záležitostí, které řeší a cílů, k nimž chtějí dospět. „Univerzálně“ se v nich zračil i vnitřní konflikt, zmíněný v titulku. Jistota nebo změna?

Dilemata(?)

Při koučování poměrně často klient dospěje v řešení svého „tématu“ k otázce vztahu dvou „zdánlivých“ protikladů. Například:

• přítomnost vs. budoucnost
• rozum vs. cit
• osobní život vs. pracovní život
• jistota vs. změna (zóna pohodlí vs. nepohodlí)
• osobní očekávání a požadavky kladené sama na sebe vs. společenské/firemní očekávání a požadavky kladené zaměstnavatelem nebo širší společností (v mnohém ve smyslu „já“ vs. „oni“ (rodina, partner, zaměstnavatel, děti…))
• atd.

V prozkoumávání takových „dilemat“ se mi potvrzuje to, co na koučování považuji za jeden z nejcennějších rysů. Je důležité vytvořit bezpečný prostor a čas pro reflexi, přemýšlení, odstup či nadhled, vnímání sebe sama a uvědomění si toho, na co ve shonu soukromého a pracovního života klient „nemá čas“. Zejména ti, kdo opravdu(?) nejsou pány svého času a cítí/ctí v zaměstnání a práci závazek „od – do“ a ještě něco navíc. Kupodivu bylo možné vytvořit takový prostor i v kavárně (koučárně).

Proces koučování vesměs přivede koučovaného také k uvědomění si potřeby (někdy i palčivé nutnosti) změny. Může jít o hlubší transformaci nebo o pouhé jemné vyladění. Škála je široká. Věřím, že čím bezpečnější prostředí kouč vytvoří, tím hlubší je nalezní vlastní síly a přirozenosti pro klienta. V důsledku toho se pak stupňuje

• odvaha koučovaného k rozhodnutí, o/ke změně,
• uvědomění si, že „to“ má vše ve svých rukou,
• uvědomění si, že má všechny potřebné zdroje
  • nejen k rozhodnutí (což je koneckonců snadný akt), ale
  • zejména k realizaci rozhodnutí a přijetí či „ustátí“ dopadů a důsledků rozhodnutí, tzn. zaplacení ceny.

Za jistotu, stejně jak i za změnu platíme určitou cenu, často předem. Rozhodujeme-li se pro jistotu, rozhodujeme se také pro to, jakou cenu za ni jsme (ještě) ochotni zaplatit. Rozhodnutí pro jistotu neznamená neplatit žádnou cenu. Když si nějakou situaci „sázky na jistotu“ vybavíte z minulosti, do jaké míry byla tato vaše volba (sebe)vědomá? Totéž platí o změně. Je to naše rozhodnutí a naše odpovědnost za to, co takové rozhodnutí a jakou cenu je třeba zaplatit. Koučování pomáhá podobné volby dostat do zóny vědomí (= uvědomit si, že…).

V žádném případě nechci vyvolat dojem, že je to snadné a rychlé. Tyto aha momenty nemusí být svým prvním dojmem pro koučovaného vždy příjemné. Zejména, pokud klient předtím nežil příliš často Sebe-vědomě.

Velkou výzvou pro koučovaného je poté udržet tzv. momentum změny, její hybnou sílu, impuls. Je to (opět) odpovědnost klienta. Kouč může nabídnout procesní oporu (setkání při milnících, krátká koučovací setkání udržující dynamiku procesu změny po jednotlivých nebo klíčových krocích apod.)

Trocha „matematiky“

Potenciální závislost mezi změnou, cenou za ni, hybnou silou (momentum) a realizačními kroky se nabízí. Čím hlubší očekávaná změna, tím více může klesat odvaha zaplatit cenu. Klesající odvahu lze posílit udržením hybné síly. To lze nejsnáze prostřednictvím jasných, zvládnutelných kroků. Krok PO KROKu vzniká POKROK. Klíčovou roli hraje hned ten první krok (event. poslední). Stačí i velmi malý. Taková je hypotéza, kterou potvrzuje sám Život.

S vyjádřením vztahů mezi různými proměnnými prvky a předpoklady si hrají mnohé matematické analogie. Líbí se mi „vzoreček“, který kromě prvního malého kroku (PMK), pracuje s vizí změny (VZ) a naší nespokojeností se současným stavem (NSS). Tyto tři faktory musí být silnější/větší, než náš odpor ke změně (OZ) nebo nechuť něco měnit.

Jedna varianta vzorce vypadá následovně:

NSS + VZ + PMK > OZ

Tato verze předpokládá, že i když je některý z faktorů na levé straně rovnice nulový, stále máme šanci odpor překonat. Nejsem si tím však úplně jist. Můžete být nespokojeni a mít bezvadnou silnou vizi, ale pokud neuděláte první krok… Lze mít vizi a jít do akce (= PMK), ale jste-li se stávající situací spokojeni, (zlo)zvyky vás pravděpodobně stáhnou zpět. A pokud chybí vize změny? Myslíte, že si vystačíte jen s nespokojeností a prvním krokem…? To nechám na vašich úvahách.

Věřím, že efektivnější (i když matematicky komplikovanější) je pojmout vzorec takto:

NSS x VZ x PMK > OZ

• NSS – nespokojenost se současným stavem
• VZ – vize změny
• PMK – první malý krok
• OZ – odpor ke změně

Abychom překonali odpor ke změně, nesmí chybět žádná ze tří ingrediencí. Nula v součinu totiž „vynuluje“ celý výsledek. Komplikované to je mezi hodnotami 0 a 1, kdy se výsledek rovněž oslabuje. Nespokojenost, vize i krok musí být dostatečně „velké“.

Pokud za odporem ke změně (OZ) vidíme sázku na jistotu, najednou si můžeme dilema z titulku vybavit v jiném, komplexnější světle.

Vynořuje se další téma – rovnováha vs. nerovnováha (1x1x1) vs. (100×0.001×10)…

Úspěch versus neúspěch

Co bylo pro mě „nové“? Uvědomil jsem si spletitost a „pastičky“, vyplývající z kombinace perfekcionismu, určité míry workoholismu a prokrastinace (to jsou šílená slova). Zejména pokud jde o odkládání uspokojení a řešení klientových autentických potřeb, přání a tužeb.

Z kontextu koučovacích rozhovorů a stavění si „vnitřních systémů“ vyplynulo, že snaha být perfektní a přehánět to s prací (plněním seznamů úkolů) jsou často poháněny:

• upnutím se na výkon a úkoly (= touha uspět)
• touhou nezklamat (= touha vyhnout se neúspěchu)
• snahou vyhovět ostatním/druhým/kolegům… (= touha vyhnout se neúspěchu)
• společenským zrcadlem (= touha vyhnout se neúspěchu)

V seminářích dlouhá léta (nevím tedy, kde je její zdroj) používám další matematickou analogii, která souvisí s motivací a výkonem.

Motivace k výkonu = Touha po úspěchu / Touha vyhnout se neúspěchu

A znáte tajemství podílů? S rostoucím jmenovatelem (zde Touha vyhnout se neúspěchu), klesá celý výsledek.

Jsou možná výjimky. Například prohlášení majora B., který nás v roce 1985 učil na vojenské katedře VUT v Brně: „Socialismu je dnes 1/6. Ale my zvítězíme a bude nás 1/7, 1/8, 1/9…“. Možná to byl „major-disident“. ????

Matematicky to asi nezvládl, historicky měl pravdu. Alespoň pokud jde o výraz „socialistická“ v názvech republik a federací.

Touha uspět je fajn. Touha vyhnout se neúspěchu nás však brzdí. Pokud toužíme uspět, abychom nezklamali ostatní, vyhověli především druhým a/nebo pokud podléháme společenskému zrcadlu (či nejsme dostatečně asertivní), daleko se s motivací a výkonem nedostaneme. Nedojde na uspokojení našich vnitřních potřeb. Hrozí nebezpečí vyhoření. Nemáme-li vlastní vizi, staneme se součástí vize jiných.

Pokud se opět vrátím k titulku článku a pojetí „změna vs. jistota“, troufám si na závěr představit „inovaci“ výše zmíněného vzorce.

Míra dobrodružství (a Pestrobarevnost života) = Touha po změně / Touha po jistotě

Je to zjednodušující, ale je to dle mého názoru i zkušeností pravdivé. Dokonce to byl případ jednoho ochutnávkového koučování. Potřeba bezpečí a jistoty patří k základním potřebám. Abraham Maslow to ve své hierarchii potřeb ukázal už před padesáti lety. Ale přílišná touha po jistotě může oslabovat „kvalitu života“ v těch faktorech, které jsou obtížněji měřitelné, a přesto jsou součástí našeho životního skóre.

Osobní závěr

Pro sebe jsem si vytvořil jinou metaforu. Počítá s tzv. střední délkou života. OSN pro Českou republiku odhaduje v roce 2015 střední délku života u můžů na 74,5 let, u žen 80,6 let. Od dosažení dospělosti v 18 letech tedy mají statisticky muži k dispozici přes 2,3 miliardy sekund a ženy přes 2,5 miliardy sekund. I když ukrojíme každodenní osmihodinový spánek, zůstává mužům téměř miliarda sekund dospělého bdělého života a ženám více než 1,6 miliardy sekund. Z toho vyplývá pozitivní zpráva: KAŽDÝ JSME MILIARDÁŘEM! Přinejmenším statisticky. V duchu učení „vědomí přítomnosti“ dle učení Jona Kabat-Zinna nebo „moci přítomného okamžiku“ v duchu Eckharta Tolleho tomu tak je.

Záleží na každém z nás, jak s měnou nazvanou sekunda mého života (SMŽ, v bankách nehledejte) naloží a jakou hodnotou takové sekundě dá. Ať už peněžní nebo pocitovou. Nejsou zde žádná depozita, úroky, spořící účty apod. Půjčit si a později splácet? Nelze. Tik, tak, tik, tak… 10 000 hodin = 36 000 000 sekund, to je téměř 1/28 z miliardy. Vypadá to, že za život bychom se mohli stát určitě několika (10, 15…?) na slovo vzatými odborníky.

Co volíte?

V Rychlých šípech se ptali: „Koho volíš, Losnu nebo Mažňáka?“ Já se pro vaše komentáře ptám – Co volíte, Změnu nebo Jistotu?