Před 2 lety jsem učinil první krok v pátrání po předcích a k hledání svých kořenů. Před rokem jsem ve službě Blogger založil genealogický web s blogem, na němž sdílím příběhy a to, co se mi honí hlavou při zkoumání matrik a dalších archivních dokumentů. Vnímám to jako dobrodružství. Svým způsobem se „hrabu v minulosti“. Pro někoho to tak může být. Myslíte, že takové hrabání se se v minulosti je v rozporu s dnes tolik hlásaným, propagovaným a přijímaným konceptem „žít tady a teď“?

Při sestavování rodokmenu objevuji fakta, které už nelze změnit. S minulostí se opravdu nedá nic dělat(?). Z jisté perspektivy si nemyslím, že je to pravda. Minulost jako takovou nelze změnit. Podle mě však jde i o to, v jakém stavu chcete zanechat minulost v okamžiku, kdy se za ní rozhodnete udělat pomyslnou „tlustou čáru“.

Co s minulostí?

Co tedy s minulostí udělat lze?

• Uvědomit/uvědomovat si ji. Buď v jednotlivostech a detailech nebo v souvislostech a ucelenosti. Je to součást našeho Sebe-vědomí.
• Rozhodnout se, zda po jejím (Sebe)uvědomění si, chceme minulost poznat a zkoumat či nikoliv. Jste-li příznivci „tlustých čar“, poznávání a zkoumání zavrhnete. Má to své výhody. Je klid. (Ale opravdu?) Rozhodnutí „zkoumat a poznat“ vás dovede k nějaké úvaze o akci nebo přímo ke konkrétnímu činu.
• Zaujmout k minulosti postoj.
  • Přijmout ji nebo odmítnout – sami asi dokážete posoudit, které řešení je pro vás lepší. Osobně doporučuji spíše minulost přijmout.
  • Zvolit si, do jaké míry se s minulostí chceme smířit. Nesmíření se z minulostí nás zřejmě povede k jejímu (nevědomému) odmítání.
  • V případě přijetí, za minulost (zkusit) být vděčný.
• Najít v ní zdroje pro poučení… a poučit se z ní. Toto není pouhé pasivní se smíření s minulostí. Je to aktivní způsob, jak k ní přistoupit. V takovém případě minulost funguje jako zdroj zpětné vazby, jako impuls na jehož základě můžeme učinit slib ve vztahu k přítomnosti a budoucnosti, stanovit cíle, přijmout výzvy apod. Prostě využít minulosti pro změnu v současnosti, s dopadem do budoucnosti.

Pro zjednodušení bych ještě rozlišil minulost na tu, která se týká našeho života, našich předků (a příbuzných) a minulost „ostatní“. Shora popsané možnosti platí obecně. Další se týká minulosti, která zahrnuje život náš a našich předků.

Tvůrčí hledání kořenů? Ano.

Genealogii ve smyslu poznání vlastních kořenů (= minulosti) vnímám jako jeden z podstatných způsobů SEBEPOZNÁNÍ. To může být velice tvůrčím, pestrobarevným procesem. Vrátím-li se k titulku článku – Je samotné hledání kořenů tvůrčím (procesem)? Napadají mě tyto argumenty, proč odpovědět ANO.

• Provokuje Sebe-vědomí – ve smyslu uvědomění si sebe sama v kontextu rodu a jeho historie. To je bezesporu pravda. Takové pojetí rozšiřuje naše vědomí a pomáhá osobnímu růstu.
• Povzbuzuje (tvůrčí) představivost jako jeden z našich Darů. Stephen Covey pokládá za lidské dary (které nás odlišují od ostatních živočichů) sebe-uvědomění, tvůrčí představivost, svědomí a nezávislou vůli.
  • Na druhé straně vnitřní logika a fakta jednotlivých událostí rodové historie (místa, čas…) většinou nastavují naší tvořivosti jasné mantinely a hranice.
    • Záleží na tom, zda jde o kroniku rodu a rodokmen nebo o volné romantické či jiné příběhy, založené pouze na kusých faktech z minulosti. Třeba tak, jak to umí spisovatel Vlastimil Vondruška ve svých románech  a ságách o Přemyslovcích nebo z dob husitských.
  • „Tvořit“ minulost za určitou hranicí, může sklouznout do manipulace s ní, do přetváření minulosti k obrazu svému (jako důkazu neschopnosti či neochoty minulost přijmout). S tím pamětníci minulých režimů mají jistě své zkušenosti a historie je plná „tvořivého přizpůsobování“.
• Při sdílení minulosti a zkušeností hraje roli rovněž umění a míra využití tvůrčího psaní/vyprávění, tvůrčí využití jazyka apod. Toto je ryzí tvůrčí proces.
• Faktografický výsledek a „produkt“ (rodokmen, rodovou kroniku…) lze tvůrčím způsobem „zabalit“ (kronika, kniha, film, blog…), sdílet, využít apod. Toto sdílení a využití už je následným procesem, zde se míře kreativity meze nekladou. Osobně (v profesi kouče) se o to pokouším v genea koučování. Vnímám jej jako využití procesu a výsledků pátrání po kořenech, coby nástroje sebepoznání a osobního růstu.
• Osobně si uvědomuji navíc využití tvořivosti v propojování genealogie s jinými aktivitami. Např. poznávání míst, kde žili naši předci a odehrávala se rodová historie. Prostřednictvím běhu krajem předků se snažím vlastním tvůrčím způsobem, spojit sedavé hledání v matrikách, s aktivním pohybem, poznáváním a vyjádřením vděčnosti.

Mnoho z toho, co jsem uvedl v tomto článku se pojí a vrací k 12 důvodům pro hledání kořenů, staršímu článku na genea blogu MY ROOTS. Jistě existují i další argumenty a důvody.

Nebo ne?

Samozřejmě mě zajímá co si o tom myslíte, jaký je váš názor a vztah k minulosti. Ať už té osobní nebo rodové.

• Jak se vypořádáváte s minulostí?
• Láká vás poznávání vlastních kořenů?
• Proč ano a proč ne?
• Jak se lze podle vašeho názoru zabývat minulostí způsobem, který je tvůrčí?

Potěší mě a udělají mi Radost vaše komentáře. Děkuji moc.

Tipy na knihy k přečtení:

• KABAT-ZINN, J. Vědomí přítomnosti – Meditace bdělosti v každodenním životě. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. 259 s. ISBN 80-85619-64-4.
• PEREMSKÁ, L. Váš rodokmen krok za krokem. 1. vyd. Brno: CPress, 2013. 208 s. ISBN 978-80-264-0279-4.
• TOLLE, E. Moc přítomného okamžiku – Kniha o duchovním osvícení. 1. vyd. Hodkovičky: Pragma, 2001. 178 s. ISBN 80-7205-839-8. (K dispozici je i „Pracovní kniha“)