Jaký by byl život bez práce? Jaká by byla práce bez života? Tyto otázky mě spontánně napadly, když jsem se zapojil do diskuse v jedné z profesních skupin na síti LinkedIn. Diskuse se týkala toho, jaký je přístup koučů k tzv. „Work-Life Balance“.

V angličtině to zní hrozně – Work-Life Balance (WLB). Natvrdo by se dalo říci, že jde o rovnováhu mezi životem a prací. Čeština tento koncept zjemňuje – slaďování osobního a pracovního života. Jeden úhel pohledu na „problém“ vystihuje citát ruského spisovatele Maxima Gorkého.

„Je-li práce potěšením, život je radostí! Je-li práce povinností, život je otroctvím.“

Pojďme se na téma WLB podívat jedním z úhlů pohledu. Na závěr v komentářích můžete doplnit další.

Jak to má firma nebo jak to máte vy?

Domnívám se, že podstata, kterou firmy konceptem WLB řeší, netkví ani tak ve „firemním“ nastavení, tedy „jak to má firma“, ale v nastavení jednotlivce. Zakladatel dánské společnost TMI, Claus Moller (1990), to před lety formuloval jasně – Osobní kvalita je základem všech dalších kvalit. Bylo to v době, kdy se formovaly a rozšiřovaly koncepty a systémy „řízení jakosti“. Víra v osobní kvalitu přecházela ve víru v systém tzv. ISO standardů. Pro mnohé firmy to byla/je nepotřebná „svěrací kazajka“, občas vynucená „chytrou“ legislativou. Pro jiné (např. automobilový průmysl), to je nutná (?) podmínka fungování v současném dodavatelsko-odběratelském světě. Zvláštní je, že ani systémy ISO 9001, ISO/TS 16949, VDA 6.x apod., neodvrátily skandál „Dieselgate“ v automobilce VW. Bylo to totiž o osobní kvalitě, ne kvalitě systému. Ten mohl až následně reagovat a snažit se nastolit rovnováhu.

Zmíněný výrok Clause Mollera o osobní kvalitě můžeme pro nás účel hledání rovnováhy mezi životem a prací parafrázovat – Osobní rovnováha je základem veškeré další rovnováhy.

Důležité je naše osobní vyladění a sladění („balanc„) v životě a se Životem, ne primární spoléhání se na politiku WLB a jiné kodexy zvěnčí. To je princip „zevniř-ven“ v praxi.

Paradigma firemního/společenského nastavení a společenského zrcadla nás v mnohém vede k umělým konceptům. Tím neříkám, že nejsou užitečné. Jednotlivci spoluutváří firemní kulturu a ta poté formuje a ovlivňuje jednotlivce. Tento proces je velmi setrvačný, pokud jej chceme změnit. Zevnitř ven to jde, jak dokazuje např. koncept svobodné firmy. Když to nejde „zevnitř-ven“ (od jednotlivců – v rolích manažerů, zaměstnanců, odborářů…), musí to jít „zvenku-dovnitř“. Tak jako u konceptu společenské odpovědnosti (CSR – Corporate Social Responsibility). Není to součet osobní odpovědnosti odpovědných jednotlivců, ale „něco navíc“ (= regule, pravidla, zákazy a příkazy, práva a povinnosti… vyplývající z nedůvěry a (bohužel) špatných zkušeností). Něco chytřejšího, moudřejšího, direktivnějšího. Návod. Nálepka. Stalo se z toho „hnutí“.

Web Asociace společenská odpovědnost např. píše, že „…Firmy uplatňující principy CSR zařazují tento koncept (= WLB) mezi své společensky odpovědné aktivity. Jiné organizace vsázejí na moderní personální politiku, umožňující svým zaměstnancům hladce skloubit pracovní a osobní záležitosti.“ Máme tady náznak dělení na „správné“ a „jiné“ firmy? Ty správné „dělají“ CSR, WLB apod. To, co není zařazeno mezi „společensky odpovědné aktivity“ je společensky neodpovědné? To, co je „špatné/škodlivé…“ je normální a to, co je dobré/prospěšné se musí „někam zařadit“?

(Vidíte, v Diltsově pyramidě neurologických úrovní se pohybuji v patrech vlastních osobních hodnot a přesvědčení. Jaká jsou ta vaše?).

Koučování a rovnováha – hledejte „balanc“

Mám-li si vybrat mezi slovy udržovat rovnováhu a balancovat, vyberu si to druhé. Jedna známá mi kdysi říkala „udržuj si balanc“. Zní to dynamicky, možná s příchutí rizika (pádu), pohybu „na hraně“. Je to i důvod, proč je ve strategickém poradenství mým oblíbeným konceptem tzv. Balanced Scorecard.

Jak může takový „balanc“ ovlivnit jednotlivec a koučování?

Koučování stimuluje, povzbuzuje a podporuje osobní odpovědnost. Vyplývá to z jeho podstaty. ICF definuje koučování jako „partnerství s klienty v jejich v myšlenkovém a tvůrčím procesu, který je inspiruje k maximalizaci jejich osobního a profesního potenciálu.“

Maximalizace osobního potenciálu se nedá zmanipulovat. Při koučování klient přemýšlí, tvoří, nechá se inspirovat svými myšlenkami a úvahami, vhodně položenými otázkami a odpověďmi.

Pojďme se podívat na dvě skupiny lidí a to, jak mohou k problematice WLB přistupovat.

Skupina „život“

Čím odpovědnější je klient (jednotlivec) vůči sobě samému, tím „jednodušší“ je proces koučování pro kouče a „snadnější“ pro koučovaného. Je to moje soukromá, vypozorovaná hypotéza, kterou jsem statisticky neověřoval. Lidé, kteří mají vyvinuto vnitřní těžiště kontroly lépe chápou svou odpovědnost a zodpovědnost za sebe, svůj život, své rozhodování a jeho důsledky. Cítí se být osobními lídry, vedou svůj život. Ví, že mají vše ve své moci. Rozhodují se svobodně. Práce „sama se sebou“, o níž při koučování běží, je jim pravděpodobně přirozenější.

Lidé z první skupiny jsou více v souladu s úvodní větou zmíněného citátu Maxima Gorkého. Odpovědně se rozhodují a jejich volba je vědomější. Rozhodují se pro Život, práci, která je baví, pro priority, které jsou v souladu s jejich niternými hodnotami. Tito lidé jsou Celistvější, životní role je nedefinují („role je role, nejsem to já“). Z různých životních rolí jsou schopni se vrátit „k sobě“. Sami přirozeně udržují „balanc“. Jejich Sebe-vědomí je vyšší. Neznamená to, že mají odpovědi na všechna svá Co, Proč a Jak. Domnívám se však, že si umí poradit (sami, během koučování, svou vědomou volbou a rozhodnutím…) a koncept Work-Life Balance příliš nepotřebují.

Skupina „práce“

Klient, který vidí práci a firmu (tedy to, co jde zvenčí) jako zdroj odpovědnosti za sebe sama (a péče o sebe sama), má své vnitřní rozhodování komplikovanější. Pro klienta může být práce se sebou samým při koučování „obtížnější“. Dobrý kouč proces koučování zvládne. Osobně spekuluji o tom, že koncept Work-Life Balance oslovuje zejména takovou skupinu lidí. (Nebo na ní dokonce cílí a spoléhá?). Psychologové říkají, že jde o lidi s vnějším těžištěm kontroly (Locus of Control). Ovšem – když bereme energii zvenčí, kupujeme si i kontrolu zvenčí. Kontrola způsobuje, že se domníváme, že nás někdo nutí, že „musíme“, jsme povinni, nemáme jinou volbu.

Tato skupina má blíže k pohledu, který odpovídá druhé části Gorkého citátu z úvodu článku. Vnímají práci jako povinnost, jako by se pro ni sami nerozhodli, přijímají společenský koncept „pracovat se musí“, mají blíže k tomu nahlížet na sebe jako na oběti a stěžovat si.

Sprenger (2013) o tomto fenoménu píše otevřeně a přímočaře: „Sociální tlak nás odnaučuje používat sebeurčení. Vytváříme si strach ze svobody. … Učíme se chápat obětování svého sebeurčení jako příspěvek k obecnému blahu. Tím se však dosahuje přesný opak toho, co bylo záměrem. Ideologie, které omezuje svobodu volby, podporuje pasivitu, naříkání, organizovanou neodpovědnost a tendenci naložit odpovědnost za vlastní život na záda všem ostatním.“ (str. 196).

„Škatule škatule, hejbejte se“

WLB nabízí jeden pohodlný (a zjednodušený) úhel pohledu – vnímat práci, jako by to nebyl „život“. Už jste se setkali s následujícími koncepty?

• „FaLB – Family-Life Balance, slaďování rodinného a osobního života“.
• „FrLB – Friends-Life Balance,  slaďování života s přáteli a osobního života“.
• „SLB – Sleep-Life Balance, slaďování života ve spánku a osobního života“.
• apod.

Pravděpodobně ne. Myslíte, že práce není součásti našeho osobního života? Že v práci tráví čas „jiná“ osoba, než jsme my?

Mnoho bylo (a ještě bude) napsáno o „škatulkování“ života – jeho rozdělování do různých oblastí a rolí, které v životě zastáváme. V koučování k jejich určení a následné práci s nimi pomáhá „kolo života“ (Wheel of Life). V mnoha případech se u klientů objevuje „práce“ jako jedna část koláče, dále nečleněná. Zbytek mají klienti tendenci členit podrobněji (rodina, zdraví, finance, hobby, přátelé, osobní rozvoj, spiritualita…).

Domnívám se, že ve vnímání „rovnováhy“ hraje prim časové hledisko a naše vnímání času (Chronos). „9 hodin práce i s cestou (jo jsem naivní), 7 hodin spánek a na „život“ zbývá 8 hodin z celého dne“. Do nich se „musí“ vejít rodina, přátelé, péče o zdraví… „Nerovnováha“ je na světě! Nezbývá, než „život“ a Radost koncentrovat mnohdy na víkend a na prázdniny/dovolenou. Proč? Protože práce je „bokem“ od života. (Zejména pokud nebaví, neuspokojuje, nerozvíjí…). Je to i váš případ? Je pro vás WLB „berličkou“?

Pokud ano, zkuste si odpovědět na pár otázek:

• Proč tomu tak je?
• Kdy tato situace nastává?
• Co potřebujete, abyste nastolili „balanc“?
• Co pro to (= „balanc“ zevnitř ven) můžete udělat?
• Jaké příležitosti to přináší?
• Jaká jsou rizika?
• Co skutečně uděláte?
• Kdy?

Možná se článek někomu zdá zjednodušující a „nekorektní“. Ano, předestírám téma zjednodušeně. Ano, mám „výhodu“, že pracuji ve vlastní firmě, resp. jako OSVČ („jsem sám svým pánem“). Ano, mám „výhodu“, že mám „domácí kancelář“ a žádné čipové karty. Je to jedna strana mince. I pro mě existuje ta druhá strana.

Je to jeden z pohledů na věc. Jaké jsou ty další – vaše? Sdílejte v komentářích.

P.S. Malá nápověda k řešení:

• Miluj to.
• Změň to. (Nečekej, až to změní druzí.)
• Opusť to.

Literatura:

• MOLLER, C. Osobní kvalita: Základ všech dalších kvalit. 1. vyd. Hilerod, Denmark: TMI, 1990. 192 s. ISBN 87-89264-51-7.
• SPRENGER, R. K. Rozhodnutí je na tobě. Cesty z každodenní nespokojenosti. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. 205 s. ISBN 978-80-247-4565-7.