Tento příspěvek začal vznikat v Koučink akademii v Libchavách. Kdo tady už byl, jistě ví „o čem to je“. Je zde má domovská vzdělávací stanice, pokud jde o rozvoj koučování.

Aktuálně jsem pohlcen systémy a koučováním systémů. Chci to v krátkosti a zjednodušeně přiblížit na dalších řádcích a inspirovat vás několika otázkami.

Systém a systemika

Pamětníci si snad vzpomenou na tehdejší skladbu „nové vlny“ v populární hudbě, s názvem To chce mít svůj systém, kterou zpívali Eva Hurychová a Jan Neckář (vydal Supraphon, 1984). To je odlehčená a zjednodušená verze systému (uspořádání), kterou mnozí známe a zažíváme.

Tzv. systemická práce se týká systémů, jakými jsou rodina, firma, škola, obec, stát či Vesmír. U posledně jmenovaného může být pojmosloví systému různorodé (Universum, bůh, Světlo…). V každém takovém systému funguje uspořádání podle systemických pravidel. Např. vše, co je v systému, tam má své místo. V systému jsou jednotlivé jeho součásti z různých pohledů „větší“ nebo „menší“. V systému rodiny jsou rodiče „větší“, než jejich děti. V systému firmy je nadřízený „větší“, než jeho podřízený, ve všech systémech je starší (věkem či služebně) „větší“, než mladší apod. Kdo do systému vstoupí dříve, je „větší“ než ten, kdo do systému vstoupí později. Na pořadí tedy ze systemického hlediska záleží. Také platí, že nový systém má přednost před starým systémem. Ale je zde jedna veledůležitá podmínka. Všechno musí být uznáno, třeba i vlastní kořeny, které reprezentují naší předci. Pokud v systému nedojde k uznání těch stavů, které popisují pravidla, budou se věci v systému komplikovat a snažit se znovu najít cestu k vytvoření rovnováhy (a nám to bude třeba připadat jako Murphyho zákony). Pravděpodobně to znáte z různých životních situací (mladší sourozenec neuzná toho staršího, zaměstnanec neuzná třeba majitele firmy…). Zkušenosti existují také z různých revolucí a převratů na úrovni států, národů… V systemice jde o UZNÁNÍ REALITY, uznání věcí tak jak jsou, ne tak, jak bychom je chtěli mít či si přáli mít. Otázky v závěru vás jistě dovedou k zamyšlení.

Nejistota nebo zvědavost?

Souvisí to totiž ještě s jedním darem, který jsem zde v Libchavách tento víkend dostal, a který bych chtěl touto cestou sdílet. Jde o relativně jednoduchou myšlenku. Mi však hodně změnila nahlížení na řadu situací a výzev, a vedla mě i k napsání tohoto příspěvku. Ve srubu Koučink akademie ji na tabuli napsala Eva, která nás pátkem a sobotou (27.-28.3.2015) provázela. Zde je:

Změnit nejistotu ve zvědavost

Zkuste to! Co ve vás vyvolává nejistotu? U mě to je třeba „jít do určitých akcí“ nebo „vystoupit ze zóny pohodlí“. Platí to i pro tento blog. Proto se nejistotu, zda jej bude někdo číst, snažím proměnit ve zvědavost a experiment, zda mohu/umím napsat nějaký příspěvek a o něco se jako introvert 50+ podělit. Jsem také zvědav jak to všechno bude fungovat na webu 2.0 nebo jaký bude můj život po padesátce…

Berte zmíněné věty jako inspiraci. Nechci se dělat „větší“ vůči komukoliv, kdo tento text bude číst. Nechci radit, co má kdo dělat. Poradenského „byznysu“, kdy jsem se dělal „větší“ a ve firmách radil (ač jsem do jejich systémů vstupoval jako poslední), toho jsem si užil za 20 let své praxe dost. Chápu, že to má rád marketing i „konzumenti“. Očekávají, že jim někdo poradí, dá jasný návod na řešení problému či situace. A jsme zpět u systémů. Stejně tak, jako se někdo může dělat záměrně i nevědomě „větší“, může se záměrně i nevědomě někdo dělat „menší“. Mé vnímání je, že to mnohdy jsou „konzumenti“. Místo přijetí odpovědnosti za své konání a jeho důsledky, „zmenší se“ a chtějí „konzumovat“ radu od někoho, koho považují za „většího“. Mi se to tedy stávalo. Proč? Protože je pak snazší vymluvit se na jiné (poskytovatele rady), když něco nefunguje. Co však v drtivé většině případů nefunguje není rada, ale princip nepřijetí odpovědnosti.

Velikost (SRDCE)

Jaký je tedy můj zjednodušený závěr ze systemického pohledu? Nepřijmout odpovědnost za činy a jejich důsledky tam, kde je třeba a kde to systém očekává, znamená v systému se zmenšovat. To má své důsledky – kdo se zmenšuje, aby nemusel přijmout odpovědnost, ten nikdy nedosáhne VELIKOSTI.

Odhalit, kdy a kde má být člověk větší či menší může být bolestné, vyžadovat moudrost, zkušenosti, citlivé vnímání, poznání systému. Z pohledu Cesty SRDCE také Sebe-uvědomění/Sebe-vědomí. Pokud chcete a nejste si jisti, zda přijmout odpovědnost v situaci, která to vyžaduje, zkuste tuto nejistotu proměnit ve zvědavost. Může to být zábava a dobrodružství. Jak se říká „nikdy není pozdě“ a „čím dříve, tím lépe“.

Otázky pro vás

• Jak se vám daří přijímat odpovědnost za své činy a jejich důsledky?
• V čem je takové přijetí odpovědnosti nejobtížnější? Jaká je skutečná realita takových situací?
• Co by se změnilo, kdybyste byli v těchto situacích zvědavější?
• Kdy a kde jste se naposledy udělali větší, než by vám podle systému příslušelo?
• Kdy a kde jste se naopak zmenšili?

Zkuste prozkoumat situace a vztahy v manželství, v zaměstnání, ve firmě, ve škole…

V komentářích jsem zvědav, jak se vám to daří. Nemám totiž jistotu, zda někdo zareaguje.

Na závěr bych vám v souvislosti s tímto článkem rád doporučil k přečtení tyto dvě knihy.

• NELLES, W. Život nemá zpátečku. Evoluce vědomí, duchovní růst a rodinné konstelace. 1. vyd. Ježek: Rychnov nad Kněžnou, 2010. 213 s. ISBN 80-85996-42-1.
• STAM, J. J. Pole spojení. Praxe organizačních konstelací. 1. vyd. Praha: Equilibrium, 2009. 153 s. ISBN 978-80-902294-2-0.

Tento příspěvek byl původní součástí mého blogu Život 50+, který fungoval od 3/2015 do 3/2016 na platformě webu 2.0.