50+, no a…? Článek se odvíjí kolem knihy Davida Corbetta „Portfolio Life“. Kniha mě přitáhla v první chvíli hlavně tím, že v podtitulku nese sousloví „After 50“, které je zřetelné na obalu. Nejde o žhavou novinku na knižním trhu. Vyšla v roce 2007, a to jsem ještě zdaleka neměl 50 let. Teď svým způsobem sedí k mému blogu „Život 50+“. Byť nesplňuji jednu z „podmínek“, které mohou být pro (americké?) čtenáře motivem k jejímu přečtení – neodešel jsem v 50 či více letech (s balíkem peněz na účtu) z korporátní firmy, abych pak začal řešit, jak naložit s prostorem mezi koncem kariéry a důchodem. Přesto je kniha svými poselstvími inspirativní. Chcete-li to (nejen) po padesátce zkusit jinak, bez korporátní kariéry, top manažerských pozic apod.

Některé příspěvky z blogu Život 50+ jsem převedl do svého osobního webu pár let po jeho vzniku. Je to i příklad tohoto článku (LF 19.11.2017).

Rovnováha „na míru“ = portfolio

V literatuře a životní praxi je spousta diskuzí, jak si „rozškatulkovat“ život na „oblasti“ a jak udržet rovnováhu ve všech rolích, které v životě zastáváme. Když jsem se jako lektor a konzultant potkával ve firmách s lidmi z oblasti standardů kvality (systémy ISO apod.), uvědomoval jsem si, jak by pro některé bylo „krásné“ a pohodlné (a nebezpečné), kdyby pro život existoval jednotný standard. Taková norma „ČSN ISO Život, aktualizace 2015“. Např. v článku 1 by stálo: „Rozdělte si život na 6 oblastí – finance, rodina, rozvoj, společnost, kariéra, volný čas.“ ????

Naštěstí tomu tak není. Mohou přicházet jen doporučení a inspirace. Corbettova inspirace spočívá v „portfoliu“. Jím navrhované životní portfolio zahrnuje 5 časových sfér:

  • čas na práci
  • volný čas
  • čas na učení
  • čas na rodinu
  • čas na to, vrátit zpět to, co jsme dostali – využít své moudrosti a zkušeností

Považuji za důležité rozbíjet vžité, zjednodušené schéma work/life balance, představu o rovnováze mezi prací a „ostatním“, co život přináší. Práce je většinou jasně pojmenovaná a strukturovaná (popis práce, nadřízený a podřízení, pracovní doba, porady…), zejména, je-li člověk zaměstnancem a má svého šéfa. S tím „ostatním“ si každý musí poradit sám, jak umí. Z toho důvodu přichází z různých stran inspirace, návody, doporučení, tipy od autorů, lektorů, koučů…

Manažerský svět zajímá, jak rozdělit vášeň člověka (pracovníka, zaměstnance), aby smysluplná část jeho vášně směřovala do domény práce. Jednou jsme s kolegou šli na schůzku do podniku na jihu Moravy, zrovna v době, kdy zaměstnancům končila směna. Odcházeli z práce a usmívali se. Kolega úsměv pokládal za známku toho, že jsou v práci spokojeni, já za známku toho, že jsou rádi, že mají „šichtu“ za sebou a těší na zahrádku, vinohrad, do hospůdky apod. Moje domněnka se později při práci s touto firmou potvrdila.

Svět osobního rozvoje zajímá, jak tyto dvě domény sjednotit, aby člověk v životě měl jako prácito, co miluje, co jej baví, co je jeho vášní. Zde vyvstává jedno „ale“ – možná není dost lidí, pro které je životní vášní montovat sedačky do aut, možná by bylo komplikované upéci chleba jako infoprodukt, možná bychom to daleko nedotáhli, kdyby všichni byli kouči…

Rovnováhu v pestrobarevném světě je třeba si ušít na míru. V tom je velký prostor pro životní a post-kariérové kouče, kteří rádi pracují s pomůckou typu „kolo života“.

Autor v knize několikrát popisuje, co pro něj „portfolio“ znamená. Jsou to různé perspektivy. Od poněkud kýčovitého

„portfolio jako cesta k osobnímu štěstí“,

přes popis portfoliového života jako

„strategického plánu aktivit, ale také orientace na život a perspektivy, které rozšiřují dnešní cíle směrem k zítřejšímu odkazu“,

až k

„souboru všeho, s čím osobně hospodaříme, včetně našich jedinečných Darů, hodnot a vášně, toho kdo jsme, co děláme a jak nakládáme se svými životy“.

Do portfolia patří i prosté bytí, nicnedělání nebo spíše ne-činění, kdy jen tak JSME, vážíme si života a máme jej v úctě. Ostatně vzpomeňte na Jana Wericha a jeho známé „Když už člověk jednou JE, tak má koukat, aby byl…“

Oproti přechodu do 50+ po korporátní kariéře, se zejména v americké blogy a média, velmi často věnují tématu lidí, kteří se vypracovali „svépomocně“ a začali „z nuly“ po padesátce. U nás se média (a EU) věnuje tématu generace 50+ v souvislosti s jejich podporou a obtížemi najít zaměstnání.

Obr. 1 – „O tom to je“. Obálka knihy, o které je tento článek.

Zdroj: Amazon

Autentický život

Nepátral jsem po žádné statistice, ani sociologických průzkumech, které by dokládaly stesk jednoho 58-letého CEO, zmíněný v knize. Umím si představit, že není ojedinělý. V jádru byl i příčinou, proč jsem „povolil“ v poradenství a konzultacích a začal jsem se více věnovat koučování a mentoringu. Měl jsem stále častěji pocit, že se ve firmách setkávám hlavně s „rolemi“ lidí, vzdálenými od jejich autentičnosti a identity. Tady je vyjádření zmíněného CEO (str. 23):

„Po většinu pracovního života byly mé cíle cíli podniku. Nevěnoval jsem čas svým vlastním cílům. Zjistil jsem, že jsem měl to, jak naložím s časem po svém odchodu z firmy, začít plánovat mnohem dříve.“

Autor propaguje rovnováhu (v tom má u mě „palec nahoru“) a sice tak, aby co nejlépe vyhovovala naší identitě. Pokud jste se seznámili s neurologickými úrovněmi, víte, že úroveň „identity“ stojí nad úrovni „rolí“. Zvládnout posun o toto jedno patro výš, je podle mě nejnáročnější.

Jsme proto Corbettem (i ve středním či pozdějším věku) vyzývání, abychom znovu odhalili své Dary, své poslání a vizi dalšího života a naučili se nově roztřídit to, co je pro nás v životě důležité. Abychom předefinovali to, co chceme, aby zůstalo naším odkazem. Do popředí vystupuje Coveyho návyk č. 2 – „Začínejte s myšlenkou na konec“.

Důležitým prvkem vstupu do portfoliového života je odnaučování se (weaning). Odnaučit se některým pracovním návykům. Představte si, že vám najednou ze života zmizí ty hodiny porad, mítinků a prezentací! V pracovním životě jsou často součástí automatismu. Zejména v pondělky. Je proto dobré uvědomit si (Sebe-uvědomění) staré priority a nahradit je novými.

Kromě odnaučování se, doporučuje autor ještě další dva kroky:

  • Ustavit si radu osobních poradců (rodinu, přátele, nové známé…), protože změna se nemůže odehrávat ve vzduchoprázdnu, bez sociálních vazeb.
  • Provést sebehodnocení – ve smyslu, jak každý z nás může po kariéře vrátit zpět do života zkušenosti, které nabyl.

Sada 10 otázek je příkladem takového sebehodnocení. Ať jste jakéhokoliv věku, zkuste si na ně upřímně (a písemně) odpovědět.

  1. Co mě motivuje?
  2. Co mě energetizuje, nabíjí a volá, teď v těchto okamžicích mého života?
  3. Co mě zvedá v pondělí ráno z postele?
  4. Kdy cítím, že „žiji naplno“?
  5. Jaké příležitosti se chystám vytvořit, abych rozvinul/a své dovednosti a uspokojil/a své ambice?
  6. Jaký závazek chci učinit vůči svým přátelům a komunitě?
  7. Jaké příležitosti a dobrodružství jsem odsunul/a stranou, když jsem začal/a budovat kariéru?
  8. Co mí blízcí (manžel/ka, děti) dělají z toho, co bych si přál/a dělat i já?
  9. Jaké unikátní Dary mám, které mohu nyní osvěžit a aktualizovat?
  10. Co mi umožní cítit ke konci cesty, že jsem tento svět pouze nenavštívil/a, ale žil/a plnohodnotný život?

Takové sebehodnocení nemusí být nutně zaměřeno na specifické výsledky. Podle Corbetta jde spíše o to, věnovat pozornost sám sobě. Uvědomit si možnosti, bez jejich okamžitého hodnocení, přijetí či odmítání. A opět najít svůj skutečný sever – vnitřní kompas.

Toolbox

V další části knihy se autor věnuje nástrojům a konkrétním radám, jakými kroky do portfoliového života vstoupit. Zdánlivě vypadá s podivem, že tyto rady jsou téměř totožné, jako rady a nástroje pro životní strategie těch, kteří teprve vstupují do života, vč. pracovního. Může to vypadat jako Déjà vu. Ale dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze. Zde už člověk stojí vybaven životními zkušenostmi, radostmi i zklamáními. Proces hodnocení a restartu života v portfoliu má jinou kvalitu. Obohacenou o to, že můžeme „něco“ vrátit.

Velmi intimně to vnímám, když si čtu o mladičkých „koučích“ a jejich programech – lidech nové, internetové generace. S absolvovaným programem v zahraničí nebo přečtenou knihou přichází s kůží na trh. Obdivuji jejich odvahu a to, že berou život do svých rukou. Neubráním se však skepsi vůči marketingovému zjednodušování, sledování, opakování stále stejné strategie a nedostatku životních zkušeností.

Obr. 2 – Kolo života (ilustrační obrázek). V koučování se jeho prostřednictvím vyjadřuje „rovnováha“ mezi důležitými oblastmi v životě.

Zdroj: Pexels

Závěr

Kniha se v mnohém opírá o americké reálie, tradice a statistiky (penzijní systém, dobrovolnictví, filantropie…). Upomíná nás na to, že učení je nikdy nekončící proces (to je klišé!) a zvládnout smysluplně život po vojenské nebo korporátní kariéře nemusí být „brnkačka“.

Svým názvem kniha cílí na věkově jasně definovaný segment. Spadám do něj už i já. Myslím ovšem, že užitek z publikace mohou mít i další věkové kategorie. Přináší informace, rady, principy a postupy životních strategií, upravené pro portfoliový život, střižený na míru identitě každého člověka střední a starší generace, na sklonku kariéry, který nebojuje o bezprostřední finanční přežití. Nebude asi pro „typického českého důchodce z Kauflandu“.

Amazon nabízí e-verzi knihy i pevnou vazbu. V jednom hodnocení jsem četl titulek, že tato kniha „je levnější než životní kouč“. No… kniha i kouč vytváří každý jiný, svébytný prostor pro vaši změnu.

Literatura:

  • CORBETT, D., HIGGINS, R. Portfolio life: The New Path to Work, Purpose, and Passion After 50. 1. ed. San Francisco: Jossey-Bass, 2007. 191 s. ISBN 978-0-7879-8359-7.

Kontaktuje mě

12 + 5 =

Tento příspěvek byl původní součástí mého blogu Život 50+, který fungoval od 3/2015 do 3/2016 na platformě webu 2.0.

Libor Friedel

Libor Friedel

Lektor, kouč a konzultant s praxí od roku 1996

Mým posláním je inspirovat ke zlepšování, pomáhat se znalostmi a jejich aplikací a vytvářet bezpečný prostor pro rozvoj lidí a organizací. Dávám do toho SRDCE.

Slova moudrých

„Nepřestanete se smát, když zestárnete, zestárnete, když se přestanete smát.“

(George Bernard Shaw)

Share This