27.2.2016 jsem oslavil dílčí výročí. Uplynulo 6 měsíců ode dne, kdy jsem nazul běžecké boty a poprvé „vyběhl“ na okruh Vrchpolím k „tréninku“. Povzbuzen přáteli a tím, že jsem přežil 1. běh Olbramicemi, jsem zvládl 1,6 km a šel domů.

Půlroční výročí jsem oslavil výběhem kolem rybníků v CHKO Poodří. Chtěl jsem dosáhnout distanční „plnoletosti“, tak jsem si naplánoval trasu 18 km. Podařilo se. Zhruba ve stejném „tempu“, v jakém jsem před 6 měsíci oběhl okruh 1,6 km.

Co mi „postavení se na vlastní nohy“ a rozběhnutí přineslo? Vnímám 10 přínosů (argumentů, důvodů…) s odstupem 6 měsíců. Nejsou seřazeny podle žádných priorit. Chovám naději, že pro sebe v něčem najdete trochu inspirace.

1. Rozšíříte svou zónu pohodlí

Omílaným citátem bývá, že „život začíná tam, kde končí zóna pohodlí“. Marná sláva, je to pravda. Zónu komfortu si s sebou neseme životem každý sám. Je to neviditelná bublina, která nás obklopuje. V závislosti na různých situacích, v nichž se nacházíme, se neustále rozšiřuje. Roli zde hrají 3 prvky:

1. Návyky

V zóně návyků strávíme nejvíce času, tam to známe. Proto jsem měl koupené tretry přes rok v botníku. K návykům se přidávají naše přesvědčení. Na FB koloval nádherný obrázek – azurově modré nebe, na něm pouze jediný, nepatrný obláček. Pod tím byl text: „Dnes nemohu jít běhat, bude pršet.“ V druhém roce mých „výmluv“ mě podpořila zlomená ruka, pak přišla i patní ostruha. Dva měsíce před svým vyběhnutím, jsem kvůli ní sotva chodil a došlapoval na pravou nohu. Návyky a přesvědčení nám poskytují obvykle dostatečný zásobník výmluv.

Není od věci občas udělat inventuru takové vlastní zásobárny a trochu je přebrat, zbavit se nepotřebných a prošlých zásob (= návyků a přesvědčení).

2. Akce

Kde začíná akce, končí návyk. Kde má skončit (starý) návyk, musí začít akce, nejlépe série akcí. S tím je spojeno riziko a jisté neznámo. Ostruhu na patě jsem začal na doporučení mazat (= akce) mastí na kravská vemena. Vnitřní logiku to pro mě nemělo, ale pomohlo to. Pak jsem přišel (= akce) na závod v sousední obci Olbramice. Neměl jsem žádná výsledková očekávání. Když startér zvolal „Start!“, tak jsem vyběhl (= akce).

Akce vers. očekávání. To je podle mě bod, na který je dobré se soustředit. Zkuste sami prozkoumat, zda a jaká očekávání vám občas brání nebo bránila v akci.

3. Nepohodlí

Je narušitelem naší zóny pohodlí. Když jsem se vydal do závodu v obci, bylo jasné, že zažiju (pro mě) velké nepohodlí, nebudu moci popadnout dech, budou mě bolet nohy, měl jsem obavu, jestli vydrží koleno… Za nepohodlím v cíli však číhaly endorfiny a Radost. Stačilo málo přes 30 minut v zóně nepohodlí. A pak šup zpátky (klobása a pivo). Ale… zkušenost (přežil jsem, koleno vydrželo, dech se vrátil do normálu…) posílila odhodlání pokračovat.

Někdo naději na vystoupení ze zóny komfortu pohřbí setrváním ve starých návycích a přesvědčeních (neprovede akci), jiný ji zničí tím, že ze zóny komfortu napoprvé vystoupí na příliš dlouho, získá špatnou zkušenost a pak má obavu se do zóny nepohodlí vrátit.

Jak to máte vy? Kde a v čem to drhne – v návycích, akci nebo nepohodlí?

2. Zlepšíte péči o tělo

Jak se zvyšovalo občasné nepohodlí, uvědomoval jsem si, že to je tělu potřeba vrátit. Nejsem už mladík. Úplně jsem se s tím ještě nepopasoval (dostatek spánku, méně sladkostí…), ale vířivka, plavání, sauna… to jsou příjemné zážitky, pěkně v zóně pohodlí. Vnímám, že jsem více „v těle“, věnuji mu více času, péče i plánování. Vazeb a propojení na jiné přínosy je spousta. Záměrně opomíjím další zdravotní důvody (i argumenty „pro“ a „proti“ běhu). Platí, že „tělo je chrám duše“… Jim Rohn kdysi říkával: „Přece nejsme vandalové, abychom přišli do chrámu a začali tam záměrně ničit jeho vybavení“.

3. Nově nahlédnete na komunitu běžců

Míval jsem pocit, že běžci jsou někdy trochu „mimoni“. Ještě pořád mám třeba problém s pochopením toho, když čtu podobné sdílení jako „Dnes nádherný výběh 30 km, v pohodovém tempu 5:00 min./km, získané převýšení 600 m“ apod. Běžci jsou komunita, která vás přijme, bez ohledu na aktuální výkonnost, podpoří vás, motivuje, sdílí… Je to pestrá všehochuť lidí, kteří každý nějak začínal a neuběhl 30 km napoprvé, neběžel napoprvé tempem 5:00 min./km. Když jsem se stal na FB členem skupiny Běžci a pochlubil se, že jsem se v 51 letech zvedl z gauče a „uběhl“ 1,6 km, byl jsem zaskočen a překvapen množstvím pozitivních ohlasů. I takových typu „takového tátu bych chtěla mít, ten můj by to neudělal“. Běžci nejsou marketéři. Žádná velká „tajemství“ nedělají. Primárně nehrají „role“. Ví, že pro většinu nováčků přijde „aha efekt“… a endorfiny. Už to pro mě nejsou „mimoni“.

4. Získáte nové známé, kamarády a přátele

S komunitou souvisí i to, že poznávám nové lidi a doufám, že tento proces bude pokračovat. Narušuje totiž mou zónu pohodlí a návyky introverta. Je to osvěžení, potkávat lidi jako „lidi, kteří běhají“, po letech potkávání lidí v „rolích“ různých manažerů, ředitelů, profesorů apod. Myslím, že běžec je blíže své identitě (viz. pyramida neurologických úrovní), než manažer čehokoliv. Je to „Tomáš“, ne „Tomáš, manažer výroby z firmy ABC“. Celé to „voní“ více člověčinou než manažerštinou.

5. Uvědomíte si jasně svůj pokrok

Pokrok nastává POté, co uděláte první KROK. PO prvním kroku, uděláte druhý KROK, PO něm další KROK a… máte POKROK! Krok PO KROKU. Pojí se to s cílem. Tím mým je zaběhnout do 55 let půlmaraton. Teď už ve mě hlodá konkretizace v jakém čase. V mlhavé dáli je výzva typu maraton, dokonce i soukromá zkouška triatlonové kombinace (tři disciplíny během jednoho dne).

Mnoho návodů a doporučení ve sféře osobního rozvoje končí výzvou „jděte do akce“, „udělejte první krok“ apod. Opakování je v tomto smyslu opravdu matkou moudrosti.

„PO (zvednutí se z gauče)…, když udělám (tento)… první KROK, tak.. (co se stane).“

(Doplňte vlastní kombinace dle libosti).

Takové uvědomění si vlastního pokroku je dobrá součást Sebe-vědomí.

(Vzpomněl jsem si na písničku Každý kluk od Katapultu, kde zpívá Jiří „Dědek“ Šindelář: „Každý kluk by chtěl hrát rock, tak udělej první krok. Vezmi přece kytaru a uč se hrát, tak uděláš první krok.“ Akce podle tohoto návodu (= hraní na kytaru) mě čeká.)

6. Vyplaví se vám endorfiny a budete mít Radost

Mozková chemie funguje, ať už to přepálíte nebo nepřepálíte. Jsem „hobík“, od svého běhání se snažím nemít přehnaná očekávání. Je to krásné téma ke koučování – jak si toto (= nemít přehnaná očekávání, která nás brzdí) můžeme přenést do osobního i profesního života, který mnohdy vyplňují očekávání jiných? Je to téma – často zabalené do mnoha úhledných balíčků a nápisem „osobní rozvoj“, „profesní růst“, „naše štěstí“ apod. Jak se nenechat zatlačit očekáváními druhých? Jak být autentický? Jak mít Radost z toho (všeho) co děláme? Jak mít radost, když někdo stojí u výrobního pásu automobilové linky? Jak si nestěžovat, když Radost zrovna v tu chvíli nepřijde?… Nejsem si jist univerzální odpovědí a řešením. Jist jsem si endorfiny a Radostí, když se mi něco podaří.

Endorfiny jsou obvykle spojeny se zátěží, zátěž se (obvykle) nachází mimo zónu pohodlí… A jsme zpět u přínosu č. 1. Naše očekávání, i když nejsou přehnaná, mohou ležet mírně za zónou pohodlí. Rozšířením zóny komfortu se jim „přiblížíme“. Po jejich naplnění je zase posuneme dále.

Myslím, že tak je možné „být víc v klidu“. Akceptovaný cíl (reálné očekávání) nás spíše dovede k akci a PO-KROKU, než příliš vysoko nasazená laťka. Ve skoku vysokém (nebo o tyči) si atleti laťku postupně zvyšují, nejdou hned na maximální výšku. Tak je to i s hranicí zóny pohodlí a jejím rozšiřováním. Jejím překonáním se spustí endorfinová mozková chemie. Nejprve je cesta, pak dosažení cíle.

7. Zlepší se vám (soustředění na) dech

Neběhám (zatím?) se sluchátky a hudbou (natož mluveným slovem) v přehrávači. Od „funění“ se snažím přejít k vědomému dýchání, nádechům nosem, hraní si s dechem, jeho rytmem. Zpětnou vazbou je občas „píchání v bocích“. Když se dostaví, dělám něco blbě. Dýchání v dynamickém pohybu je pro mě přijatelnější, než dýchání v klidu (např. při meditaci). Proto raději běhám sám, při konverzaci mi dýchání moc nejde. Při soustředění na dech a rytmus lze také lépe zvládnout nudnější pasáže (asfaltová cesta, nezajímavá krajina…), pokud při výběhu taková situace nastane. Dech je „automatickým návykem“. Je snadné mu nevěnovat pozornost. Jde ale o základ běhu. Spojitost s pobytem na čerstvém vzduchu je nasnadě. No a pak už je jen krok k „vyčištění hlavy“.  Běžící Buddha se tématu také věnuje.

8. Vyčistíte si hlavu

Se soustředěním a dechem souvisí i obligátní „vyčištění hlavy“. Není to „vymytí mozku“ během běhu. Je to péče o tělo (mysl i ducha). Doma, při pokusech o meditaci, mysl zklidňuji mnohem obtížněji, než při běhu. S dechem a vyčištěním hlavy to mám podobně i při plavání. Jsou tam drobné podmínky, zejména pokud jde o pestrost a překvapování těla novými podněty. To vnímám jako dobré „čistící přísady“. Jaké jsou ty vaše?

10. Zjistíte, jak to máte se soutěživostí (s druhými)

Někde se dostanete autem, někde na kole a někde pouze po svých. Měl jsem to ve stylu „autem statisíce kilometrů, pěšky nic moc“. S fázemi „pěšky“, „klusem/během“ si lze pohrávat. Běhat (v hobby provedení) znamená vnímat přírodu a okolí. Za 6 měsíců a 450 km po různých trasách jsem viděl a poznal mnoho krásných míst v okolí domova. „Úchylka“ některých běžců je fotit zajímavá místa a pasáže kudy běží, a pak fotky sdílet. Alespoň někdy. V tom nejsem výjimkou. Mám radost, když vidím místa, kde běhají druzí i když se mohu o ukázku přírodních krás s ostatními podělit. Krásných míst je spousta. Navíc, technologie a sociální sítě takové sdílení podporují.

Facebook Poodří – Moravské Kravařsko mě „vyhecoval“, ať z výročního proběhnutí kousek natočím – tady je výsledek. Asi to s vámi zatřese.

„Bonus“

Uvedené přínosy jsou v různé míře případné i pro další sporty a koníčky. Nejde o žádná tajemství. „Bonusovým přínosem“ je, že  běháním se dá pomáhat. Každý si může najít způsob, který mu vyhovuje.

Mezi zmíněnou desítkou nemám priority. Přínosů je určitě více než deset. Myslím, že je to zajímavá otázka pro vaše komentáře.

• Jak byste přínosy seřadili podle vlastních priorit?
• Co byste doplnili nebo vypustili?
• Jak to je u vás?
• V čem spatřujete přínosy běhu/běhání (pokud běháte)? Jaké další argumenty byste uvedli?
• Do jaké míry je to podobné, pokud vyznáváte jiné sporty nebo koníčky?

Každý jsme jiný, každý to máme jinak. Podělte se v komentářích.

Ať vám to běhá!

Tento příspěvek byl původní součástí mého blogu Život 50+, který fungoval od 3/2015 do 3/2016 na platformě webu 2.0.