10 poučení, jak mě běh Olbramicemi (konečně) „zvedl z gauče“

10 poučení, jak mě běh Olbramicemi (konečně) „zvedl z gauče“

Běh Olbramicemi!

Nevím, zda je to příběh tří let nebo posledních 40 dnů. Nebo je to příběh celého života? Doufám, že bude pokračovat. Nevím jak. Nejsem bez obav…

Jaké zkušenosti máte vy, když jste se „zvedli z gauče“? V kolika letech to bylo? Můj příběh je na následujících řádcích. Podělte se o ten svůj.

Nevím, kdo to přesně řekl, ale při psaní článku se mi vybavila slova „kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“. Vnitřně o mnoha věcech „víme, že…“ jsou správné. A přesto…

Tříleté zpoždění. Znáte to?

Nejprve dám hádanku. Sedí 5 žabiček na hrázi rybníka a jedna se rozhodne skočit. Kolik jich pak sedí na hrázi rybníka?

Pro mě vše „začalo“ knihou Born to Run – Zrození k běhu z roku 2009. Někdy v průběhu léta 2012 jsem se rozhodl: „Začnu běhat!“

28.8.2012 jsem si koupil Nike Free Run 3+ (na obrázku v titulku, dnes jsem našel účtenku). Nike – to je Just Do It! Nádherně jednoduché! 29.8.2012 jsem s novými botkami začal první krůček běžecké abecedy. 30.8.2012 jsem našel první výmluvu. Následující den další…

Nacházel jsem je i po celý rok 2013 – práce, zahrada, počasí, „nejsem připraven“, „bolí mě záda“, „nejdřív musím zhubnout“… V prosinci 2013 jsem si zlomil ruku. Hledání výmluv s rukou v sádře a na počátku roku 2014 tak bylo snazší…

Zjara 2014 přišla padesátka (věk, ne kilometry). Cíl „Vážit pod 100 kg do…“ jsem posunul na další termín (obvykle mívám datum narozenin nebo Silvestr). Když jsem byl s chlapama na víkendech Mužská síla 2014, ráno jsem při rozcvičkách sotva dofuněl na louku do svahu, kde se rozcvičky konaly.

No nic, „začnu běhat“.

Koncem března 2015 jsem založil osobní blog Život 50+. Místo pohybu jsem se ještě víc usadil v křesle u pracovního stolu. Před 51. narozeninami mě napadl záměr, které bych chtěl zvládnout, do svých 55 let (2019). Aby SRDCE mělo Radost.

  • Absolvovat půlmaraton v Ostravě

„Problém“ nastal velmi záhy – s ostruhou na patě. Začátkem prázdnin 2015 jsem nemohl pořádně chodit. Na dovolené v Chorvatsku jsem zkraje července dostal „babský tip“ – mazat si patu mastí na kravská vemena. Vygůglil jsem si a objednal mast (Aphlegmina – mazat po večerním dojení), k tomu homeopatikum Hekla Lava 15 a od poloviny července začal patu léčit.

18.7.2015 jsem poprvé v životě (jako správný internetový introvert a nedůvěřivec) zprovoznil osobní profil na Facebooku. Při jednom „brouzdání“ po profilech jsem našel stránku sousední obce Olbramice. Zrovna tam byl příspěvek, že v sobotu 22.8.2015 se koná historicky 1. běh Olbramicemi.

„To je tvoje šance!“ šťouchlo si mé lepší já. Kupodivu jsem poslechl. Z recese jsem se na timeline zeptal, zda se mám zúčastnit jako divák nebo „běžec“ či raději odjet na víkend pryč. Dopadlo to podle očekávání. Přátelé z Fecebooku mě podpořili – „jen si běž, to dáš“. A trénink? Od začátku srpna plavání 3x týdně.

K mé radosti, po necelém měsíci mazání a homeo-užívání ustoupila bolest v patě (klepu na dřevo).

Fotografický benchmarking běžeckých stylů. Na horní fotce styl vítěze Lukáše P. Na spodní fotce „gauč styl“ LF (vítěze sama nad sebou).

Obr. 1 – Trasa 1. běhu Olbramicemi. V horní části „okruh“ kolem zbyslavického mlýnu.

Zdroj: Mapy.cz

Bláznivý test z gauče

Bude to „experiment z gauče“! Poznám, jak na tom jsou kolena, pata a Sebe-vědomí. Bude sranda. Půlmaraton do 4 let myslím vážně, tak konec výmluvám… To vše se mi honilo hlavou. 3,9 km do kopce a z kopce, kolem našeho domu… To přece přežiju.

21.8.2015 jsem manželce nachystal foťák a nabil do něj baterii.

22.8. jsem od našeho domu na Vrchpolí sjel autem o 1,5 km níže k Centru volného času v Olbramicích, kde byl start. Zaplatil jsem 50,- Kč, dostal číslo 34 a poukázku na opékanou klobásu a pivo(!). Na to jsem se těšil, líbilo se mi, že se pořadatelé starají o správnou výživu sportovců. Žádné představy o čase, za jak dlouho se vrátím do cíle. Jeden z mých dvou vnitřních Blíženců mi zkušeně namlouval: „No, když půjdeš, tak za 45 minut bys mohl být zpátky. Když i poběžíš, tak možná dřív.“

Nevím, kolik nás bylo na startu. Nejprve byl závod na 60 metrů pro nejmenší. Pak 1 km pro děti a mládež. Nakonec běžci a Nordic Walking (3 nebo 4 účastníci). Byl jsem v kategorii muži 40-59 let.

Čekal jsem, že bude sranda. Z mého pohledu moc nebyla. Běžci se rozcvičovali, protahovali a hecovali. Připadalo mi, že u některých bych hmotnostně vydal za dva. (To by pak mohli můj čas vydělit dvěmi.)

Postavil jsem se na konec startovního pole. START! Všichni vyběhli (Nordic walkeři vyšli). Mých 192 cm a 107,5 kg rovněž. Jeden kamarád (běhá na 80 km, po horách a podobné ultra skopičiny) mi dal předtím přes Facebook dvě rady – 2 dny před závodem odpočívej a nepřepal začátek. První rady jsem se držel desítky let, druhé od první vteřiny po startu. Klusal jsem asi 300 metrů do svahu, po asfaltce v Olbramicích. Pak už jen rychleji šel a postupně ztrácel ostatní z dohledu.

„Hlavně abys při cestě nahoru už nepotkával běžce běžící dolů“, ozval se můj Blíženec-kritik. Vždy to se mnou myslí „dobře“. Minul jsem občerstvovací stanici a vešel na „okruh“ kolem Zbyslavického mlýnu, který se o pár dnů později měl stát mým tréninkovým. Dosud jsem jej znal jen z procházek s manželkou, dcerkou a našimi psy. Obešel jsem polovinu okruhu. Můj Blíženec mě poháněl. „Běž! Za chvíli vede trasa kolem našeho domu, Hanka tě bude fotit a psi štěkat.“

Předběhl mě jeden Nordic walker. Delší dobu jsem jej vnímal jak se přibližuje. Běžel. Já „běžec“ jsem šel. Divný svět. „Měl sis vzít hůlky, byl bys nejhůř čtvrtý v kategorii Nordic“, zase si rýpnul hlas uvnitř. Asi 200 metrů jsem zkoušel dělat, že běžím. Zachytila to Hanka a neúprosný objektiv foťáku (skvělý benchmarking s fotkou vítěze). Pak zase chůze. Když se uzavřel okruh a šel jsem ze svahu zpět, prohodil pár vět s pánem u občerstvovací stanice. Byl tam sám, všichni kolem něj beztak jen proběhli. Za mnou byli už jen dvě Nordic walkerky. Posledních asi 150 m jsem klusal. V cíli jsem registroval uvolněnou zábavu. Startér zapsal můj čas a tedy můj osobní rekord a dostal jsem na krk perníkovou medaili. Záhy svorně přišly vedle sebe dvě Nordičky. Závod se uzavřel.

Vítěz Lukáš, soused z Vrchpolí (patříme pod obec Zbyslavice), zvítězil, tuším v čase těsně přes 16 minut. Za ním se umístil jeho brácha. Já? 31:28! Poslední z běžců (Lukáš by to dal za tu dobu 2x). První (a asi jediný) v kategorii „přes cent“ – bohužel nebyla vypsána. Kolena držela, pata nebolela. Pro mě vítězství sama nad sebou. Pivní iontový nápoj a nutričně vyvážená opečená kobása můj vítězný pocit upevnily.

Měl jsem radost a doma pózoval a pitvořil se. Prý to jsou endorfiny. Večer jsem i tančil na diskotéce. Výsledek radosti?27.8.2015 (sotva mě přestaly bolet nohy), jsem před osmou ráno, s mobilem na paži a spuštěnou aplikací Endomondo, „vyběhl“ na okruh Vrchpolím. Cíl byl jasný – změřit vzdálenost a stanovit základní „běhochodecký“ čas. Takže: 1,6 km, 12:31 min. Okruh jsem pojmenoval Míle Vrchpolím.

Teď mám za sebou první měsíc „mimo gauč“ – naběháno 32 km na Vrchpolí, naplaváno 15 km v bazénu SAREZA!!! v Porubě.

Přihlásil jsem se k 1. ročníku běhu Starobělské Lurdy 8.11.2015 na 3,2 km. Ve startovní listině mám číslo 104. Tak aspoň věřím, že 101-104 kg bude moje hmotnost na závodu. Hmotnostní kategorie tam opět nejsou, věková pro mě je 50-59 let.

Tak jedu do Bělského lesa, na svůj první trénink s běžeckými nadšenci.

Poučení? Samé staré pravdy

Poučení, která si z různých příběhů vydestilujeme, asi nebudou nikterak objevná. Zkušenost potvrdí staré, dobré a známé pravdy. Třeby tyto:

  • Rozhodnutí nic neznamená. Akce ano! (Odpověď na hádanku v úvodu článku – na hrázi zůstal stejný počet žabiček.)
  • Na věku nezáleží. Jak píše Zuzana Součková ve své knize „Když se dáma rozběhne“ – padesátka je jen číslo.
  • Dokud se nerozběhneš, nikdy nebudeš připraven. (Téma – perfekcionismus a prokrastinace).
  • V počasí, času, ani v botech to není. Kde je ukryto tajemství? Ano, v hlavě!
  • „Nemusí pršet, stačí, když kape“. Není účelem hned zdolávat mnohakilometrové mety.
  • Měsíc v pohybu, ještě neznačí, že máš vyhráno. Je to však hodně návykové.
  • Užívat si, je lepší, než se „mordovat“. Dej pozor, aby „mordování“ nezamordovalo užívání si.
  • Využívej Facebook – je tam skvělá běžecká komunita a virtuální přátelé. Ti také kdysi s běháním začínali. Mě osobně jejich přijetí dost dojalo.
  • Sdílení záměrů a cílů má fakt smysl. Pomáhá k pocitu odpovědnosti.
  • Termín, milník, meta, cíl, vize, důvod proč… Když to máš, je to lepší, než když to nemáš.

Obr. 2 – „Míle Vrchpolím“ – záznam mého prvního „tréninku“ 27.8.2015 kolem zbyslavického mlýnu.

Zdroj: Endomondo

Otázky pro vás

  • Jak jsou vaše zkušenosti se „začínáním“ (nemusí jít nutně o běh)?
  • Co vás nakoplo?
  • Co vás zbrzdilo?

Podělte se v komentářích o střípky svých příběhů.

 

Poděkování

Děkuji Hance, Milušce, Veronice, Romanovi, Šárce, Petrovi, Lukášovi, Janě  a Markovi Zuckerbergovi za podporu v srpnových dnech, které rozhodly.

Kontaktuje mě

8 + 4 =

Tento příspěvek byl původní součástí mého blogu Život 50+, který fungoval od 3/2015 do 3/2016 na platformě webu 2.0.

Libor Friedel

Libor Friedel

Lektor, kouč a konzultant s praxí od roku 1996

Mým posláním je inspirovat ke zlepšování, pomáhat se znalostmi a jejich aplikací a vytvářet bezpečný prostor pro rozvoj lidí a organizací. Dávám do toho SRDCE.

Slova moudrých

„Už nemůžeš? Tak přidej.“

(Emil Zátopek)

Přihlaste si ODBĚR ČLÁNKŮ z blogu!

Připojte se k seznamu odběratelů aktualizací z mého blogu. Žádný nový článek vám neunikne. Na uvítanou vám pošlu dárek - e-book DESATERO VELKOMYSLNÉHO OSOBNÍHO LÍDRA!

Vhled ☛ Lídrovství ☛ Strategie ☛ Skóre ☛ Excelence

Byli jste úspěšně přihlášeni k odběru novinek z blogu. Přijde Vám e-mail s odkazem na dárek.

Share This