Jeden příspěvek v síti LinkdeIn mě inspiroval ke koupi knihy s lákavým a mnohoznačným názvem – Budoucnost organizací. Průvodce budováním organizaci v 21. století na základě lidského uvažování. Navíc se tak stalo krátce po tom, co jsem na blogu napsal článek o jiné knize, která se také zabývá budoucností, a sice tzv. Průmyslem 4.0. První dojem naznačoval, že Průmysl 4.0 se bude ubírat „evolucí technologického rozvoje“, kniha, jejíž obal vidíte níže, skrývá v podtitulu „evoluci lidského uvažování“.

Tak jak to bude?

Když jsem článek psal a byl jsem u 4 000 slov, rozhodl jsem se pro rozdělení na několik částí. V této nabízím úvodní pohled a osobní první dojmy.

21. století – jsme teprve na počátku

Přiznávám, že jsem člověk konzervativní a většinou nejásám nadšením, když ze mě technologie „přemýšlí“, něco je předprogramované či nastavené tak, aby mi to vnutilo „své“ uvažování. Na druhé straně, „evoluce lidského uvažování“ je část názvu, který je (pro mě) velmi chytlavý.

V anglickém originále nese kniha název Reinventing organizations, tedy „(znovu)objevování organizací“. V češtině by asi nebylo „objevování“ tak magnetizující jako „budoucnost“. Bohužel objevování je daleko přiléhavější název k obsahu. Škoda. Kniha totiž nepopisuje jistou, ani ne nějakou velice blízkou budoucnost. Cesta evolučního objevování bude podle mě delší a trnitější.

Co se tedy skrývá uvnitř knihy, ohledně níž nakladatel Tomáš Hajzler z PeopleComm prosí „spojme síly a pomozme si v tom, že se pokusíme dostat ji společně i do té poslední české a slovenské továrny, kanceláře, do státní správy, škol a neziskového sektoru.“?

Co se ukrývá uvnitř knihy, k níž předmluvu napsal velký holistik Ken Wilber, v jehož názvech knih jsou slova jako spiritualita, sex, integrální, ekologie, spektrum, psychologie apod.?

Co se skrývá uvnitř knihy, jejíž obsah je „po česku“ umístěn v závěru na posledních stránkách, ale „Rejstřík klíčových struktur a praktik“ s členěním

Kontextuální strašení – obavy a strach jsou silné emoce

Nejprve jsem byl překvapen, že autor, Frederic Laloux, je Belgičan, nikoliv Američan či Brit. Až na výjimky obvykle očekávám, že knihy zásadního významu přináší autoři anglo-amerického světa. To se svým způsobem potvrzuje, protože Lalouxova kniha spíše staví na tom, co je známo (či k dispozici) opravdu od anglo-amerických autorů. Alespoň z mého hlediska. Např. práce Stephena Coveyho, Davida Rocka, Ken Willbera, Richarda Barretta, Dona Edwarda Becka a dalších (v závěrečném článku ke knize bude bibliografie).

Cenné je, že autor čtenáře uvádí do kontextu. Ten má zejména filozofický, částečně praktický (organizačně-manažerský) a lehce akademický ráz. Právě tím se autor poněkud liší od množství „lehké“ a „šedé“ (z akademického hlediska) literatury, která si nedělá starosti s potvrzováním hypotéz a „vědecké“ pojetí šíří laickým způsobem, dost často i manipulativním a zkratkovitým. Na druhé straně je potřeba napsat, že autor vyvozuje závěry na základě určitého výzkumu (= návštěv, zkušeností, pozorování, rozhovorů). Byť z „pouhých“ dvanácti organizací (což je v organizačním světě statisticky zanedbatelné) a paušalizuje v dobrém i horším slova smyslu organizace ostatní. Organizační (a myslím, že specificky korporátní) kontext staví autor do velmi černého světla.

Impulzy o lidských zdrojích a úrovni myšlení

Dovolím si ještě jednu poznámku, tentokrát v reakci na předmluvu nakladatele. Ten zmiňuje nad-řízenost a pod-řízenost. Zaznívají od něj skeptická slova o „systému, který nutí lidi k tomu, aby po většinu času dělali něco, k čemu nemají vztah, výměnou za odměnu a vidinu povýšení… v systému, kde jsou lidé zdroji“.

Jakoby zde rezonovala reminiscence na slova bývalého ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly, který se, na konferenci, představující v roce 2003 v Čelákovicích Národní strategii rozvoje lidských zdrojů, také pozastavoval a pohoršoval nad tím, jak někdo může o lidech mluvit jako o „zdroji“. Tato bludná představa jaksi nevnímá, že tento „zdroj“ firma těžko může vlastnit bez souhlasu onoho „zdroje“. Souhlasit teoreticky nemusí soustruh, když si jej nějaká firma kupuje jako výrobní prostředek a hmotný zdroj, ale člověk…? Proto nerozumím tomu, proč nakladatel použil klíčové slovo „lidské zdroje“ k zařazení publikace a autor je uvádí v rejstříku klíčových struktur a praktik. Bohužel takových vzájemných popření lze najít v knize více.

Dost dobře nevím, jaký „systém“ k tomu lidi nutí. Nepovažuji lidi za roboty bez vlastního úsudku a svobodné vůle se rozhodnout. Svádět vše na „systém“ se mi k tomto kontextu příčí (byť se zabývám koučováním systémů). Neviděl jsem nikdy u personalistů a manažerů, byť byli jacíkoliv, aby drželi někoho pod krkem a vyhrožovali mu, aby zůstal v práci, která jej nebaví. Spíše jsem znával onu kdysi populární frázi „za branami jsou stovky dalších…“ (kteří se snadno nechají zkorumpovat). Protože si naopak myslím, že je to snadná „zkorumpovatelnost“ lidí, kývnout na práci, která je netěší a nezajímá, vyměnit svobodnou volbu za pochybnou „jistotu zaměstnání“, výši mzdy, benefity apod. Naštěstí je tento trend postupně na pomalém ústupu (ale jsou tu stále agenturní zaměstnanci z ciziny, fenomén „laciné Číny“ atd.). Koneckonců o lidských darech – sebeuvědomění, tvůrčí představivosti, svědomí a nezávislé vůli – píše Stephen Covey. Každý tyto Dary může uplatnit při volbě své cesty a povolání. Nevěřím, že takový typ lidí se jako mávnutím kouzelného proutku stane sebe-řízeným, sebe-motivovaným, iniciativním a sebe-zodpovědným. (Bylo by to fajn, protože by šmahem zmizely všechny ty standardy typu ISO norem apod.)

Na jedné straně máme „podnikání z pláže“ a „miliónová impéria“, opovrhování prací na „levé straně“ (podle Kiyosakiho konceptu tzv. cash-flow kvadrantu), podporovaný internetovými marketéry (zkuste vyhledat na Google), na druhé straně tu stojí strašení vykořisťovanými „lidskými zdroji“. (To už skoro vypadá jako nějaký novodobý marxistický postoj, tedy neomarxismus).

Snad proto je Lalouxova kniha o objevování. Mým hlubokým vnitřním přesvědčením totiž je, že nejprve člověk musí dosáhnout hlubší zralosti zevnitř, a ta se pak může promítnout do organizačních podmínek a systémů. Je potěšující, že se občas majitelé, podnikatelé a manažeři nebojí experimentovat, zkoušet nové věci a přístupy. Ostatně o tom, ještě bude řeč.

Takže stejně jako v případě Průmyslu 4.0, i zde vnímám, jaká je škoda, že motivačním kalibrem je černá paušalizace a fráze o systému, nebohých lidských zdrojích apod. Cílová skupina potenciálních čtenářů je zastrašena těmi, kteří si jako autoři myslí, že „ví více“, a aby „prodali“ svůj koncept, tak to dávají cílové skupině „pěkně sežrat“. Obvykle proto, aby tato (z podstaty záslužná) evangelizační práce mohla být doprovázena vysvětlováním na workshopech, seminářích, přednáškách a certifikačních trénincích (o holakracii bude řeč).

Je to jednoduché. I zde jde o byznys a vytvoření zdání exkluzivity. Nad ušlechtilými myšlenkami se blyští lesk novodobého marketingu. Je(?) to požadavek rychlé doby, kterou provází rychlá řešení a rychlá ztráta koncentrace.

U knihy podobných ambicí mi tato paušalizace připadá poměrně laciná a vzbuzuje dojem, že její autoři žijí v budoucnosti a nahoře v „transcendentnu“ až moc a opomíjí současnou většinovou realitu. I proto jsem knihu také vnímal jako jistý souboj (zatím) anomálií, v mizivých procentech na obou okrajích Gaussovy křivky. Prostě to (ještě) není (současný) hlavní proud (oranžovo-zelený?).

Další impuls pro knihu a její argumenty hledejme v populární, hojně citované větě Alberta Einsteina:

„Významné problémy, kterým dnes čelíme, nelze vyřešit na stejné úrovni myšlení, na níž jsme byli, když jsme tyto problémy vytvořili.“

Situace irituje…