Na webu amerického magazínu Inc. se objevil 27. března 2017 článek editora Jeffa Hadena „To Be an Exceptional Boss, Here Are 11 Things You Must Give Your Employees“. Tedy 11 věcí, které musíte dát svým zaměstnancům, abyste byl/a správným šéfem. V podtitulku stojí, že to není skvělý plat, ani zaměstnanecké benefity.

Dávat je v životě důležité. I pro rovnováhu vůčí „brát“. Jako podstatné Dary, dárky a dárečky vnímám ty naše lidské, vnitřní (Dary a talenty), jež jsou součástí konceptu Cesty SRDCE. Mohou to být i dárky, které dáváme a o nichž píše Jeff Haden. Lze je dávat druhým, i když nejsme šéfové.

Tento článek není překladem Jeffova textu, ten vám vřele doporučuji ke čtení, je inspirativní. V tomto případě se však zkuste zamyslet, zda byste chtěli a dokázali dát tyto dárky sami sobě. Osobní lídr je „šéfem sebe sama“, naslouchá hlasu SRDCE. Co bychom sami sobě mohli dát, pokud budu parafrázovat oněch „11 věcí“? Zde je v kostce pár myšlenek a otázek.

Máte trpělivost se sebou samými? Přeteče váš „kalich“ trpělivosti dříve se sebou nebo s druhými? Rozvoj, růst, zrání…, to vše v osobní rovině vyžaduje (velkou) trpělivost. Nepodlehnout marketingovému vábení doby, že vše jde jednoduše, rychle a snadno. Vždyť „trpělivost růže přináší“. Někdo vidí na růži hlavně krásný květ, někdo spíše vnímá trny. Trpělivost je odrazem univerzálního zákona farmy. Po zasetí musíte o setbu pečovat a být trpěliví, než přijde úroda. Zasejete-li pšenici, nemůžete očekávat, že vám vyrostou brambory. Z organizací (a se šéfy v nich) mám tu zkušenost, že čím více vnímají smysl (dar 11) a dlouhodobou vizi, tím jsou trpělivější. Myslím, že je to obecný koncept přímé úměry mezi smyslem a trpělivostí a jiné vyjádření zákona farmy.

Často se mezi lidmi v organizacích setkávám s (ironickým) postojem typu „musíme se pochválit sami, protože to nikdo jiný za nás neudělá“. A je to skutečně tak?

• Dokážete pochválit od srdce, autenticky a upřímně sami sebe?
• Chválíte rádi ostatní?
• Raději než sebe? 

Někdy mi připadá, že neumíme ani jedno, ani druhé. Chválení sebe sama se nám může zdát egoistické či narcistické (ano, všeho s mírou) či příliš „americké“ (kult pozitivního myšlení). Dobrou pomůckou je žlutý myšlenkový klobouk pana De Bona. Ten umí chválit a povzbuzovat, hledat pozitivní přínosy. Nasaďte jej svému vnitřnímu hlasu, místo černého klobouku ďáblova advokáta.

Pro řadu lidí (a šéfů) je to „hrana“ – přimhouřit oko, zapomenout na chybu, omyl, ať malicherný nebo větší. Mohlo by to přece znamenat pozvednutí praporu benevolence, což (zejména) v organizacích málokdo chce. Bývají chvíle, hodiny, dny i týdny, kdy se trýzníme vlastními chybami, nedokážeme si je odpustit, zapomenout. Pak toto přenášíme na druhé, a ani jim neodpouštíme a máme „sloní paměť“. 

Jak je to u vás? Dáváte sami sobě dárek zapomnění? K benevolenci nenabádám (ani Jeff Haden ne), je to velice individuální a situační, v mnohém vše závisí na empatii a „emoční inteligenci“. Tzv. „tlustá čára“ a nový „čistý stůl“… někdy stačí širší, komplexnější pohled a chyba v perspektivě celku (a dlouhodobé vize)  může stát akceptovatelnější (obětovat malé věci pro ty velké). Možná si myslíme, že když se chybami člověk učí, neměl by na ně zapomínat. Ale… (zbytek věty si doplňte sami podle svých výmluv, které s oblibou používáte).

Obr. 1 – 6 klobouků Edwarda de Bono. 6 perspektiv našeho myšlení.

Zdroj: Pinterest

Myslet si, že šéf musí vše zvládnout bez pomoci, že požádat o pomoc je výrazem slabosti… To jsou naivní a dětinské myšlenky, kterým sám (často) podlehnu. A což tak požádat o pomoc svého vnitřního vůdce, svůj vnitřní hlas, intuici…? To je podle mě analogie tohoto daru „směrem  k sobě“. Mám za to, že obojí je důležité. Mohou přijít zajímavé a inspirativní odpovědi. 

• Na co jste se naposled zeptali svého vnitřního hlasu?
• O jakou pomoc jste jej požádali?
• Jaké to bylo?
• Co jste dostali?

Jeffův argument, že při všech těch sdíleních (až exhibicích) na sociálních sítích, se nám může pod kůži zarývat přesvědčení (třeba jako šéfovi), že máme „právo“ o ostatních vědět více, než jsme kdy věděli, se mi líbí (jako introvertovi). V osobní rovině sebe sama to znamená využít daru chránit své soukromí, byť to nemusí korespondovat zcela přesně s „otevíráním se“ v Johariho okně. 

• Máte rádi své soukromí?
• Jaké dárečky si dáváte, abyste je ochránili?
• Do jaké míry je pro vás ochrana soukromí v dnešní době důležitá?

V článku o čtyřech maticích jsem zmiňoval SWOT matici a odhalení příležitostí, které se nám otevírají. Každý máme potenciál. Nejsmutnější je, když jej neumíme odhalit a v případě zaměstnání nám k jeho odhalení nepomůže ani šéf, ani firemní kultura. 

• Dáváte proto šanci sami sobě?
• Jakou příležitost jste v sobě odhalili?
• Jaké příležitosti se můžete chopit díky svým Darům a talentům?
• A chcete vůbec?

Autenticita, upřímnost k sobě samému, důvěra… To jsou témata vyplývající z tohoto daru – upřímnosti. Je pro vás důležitější být upřímný k sobě nebo k druhým? To je manipulativní otázka! Jak upřímnost ovlivňuje firemní kulturu? A jak ovlivňuje naše vnitřní prostředí, jsme-li či nejsme-li upřímní sami k sobě? Inspirace – zkuste si vést „deník upřímnosti„. I třeba „brutální upřímnosti“. Ale pozor na vnitřní našeptávače, kritiky a ďáblovy advokáty. Rádi zaměňují upřímnost za manipulaci. Ustát pak vlastní upřímnost k sobě samému, může být velkou výzvou (a důležitou očistou).

Jeff má ve svém článku na mysli procesy a procedury a v nich svobodu či „stupně volnosti“, nastavené mantinely. To vše si svými vnitřními přesvědčeními sami omezujeme nebo rozšiřujeme. Jak široké jsou vaše mantinely? Psychologové rozlišují interní a externí centrum kontroly. Člověk s externím centrem kontroly se necítí pánem svého života, protože je v okolí příliš mnoho faktorů, které jej ovlivňují a „musí“ se změnit, než se změnou začne daný jedinec. Ti s interním centrem kntroly, vnímají vlastní odpovědnost za své činy a jejich důsledky, bez přílišného primárního ohledu na vnější faktory. Mají větší šanci pracovat se svou svobodou, svým prostorem pro volbu a okruhem vlivu. 

• Jak to máte vy?
• Je pro vaši Radost a dobrý pocit důležité počasí nebo kurz Eura?
• Nebo výše platu a stravenky od zaměstnavatele?
• Dáváte si raději svobodu nebo si věci „předepisujete“? 

Jiný rozměr svobody je také svoboda „nechat (to) být“. Jedno z práv asertivity zní: „Mám právo říci“je mi to jedno“.“ Manipulátoři („to ti přece nemůže být jedno“) toto právo rádi narušují a tím narušují naši svobodu.

Jeff píše o potřebě zpětné vazby, vedení, které všichni potřebujeme. I to neočekávané (a nepříjemné, „tvrdé“) může být vedeno láskou (a upřímností). To je ona „brutální láskyplná upřímnost„. Myslím, že je velice snadné, aby dostala záporné znaménko, protože jako láskyplné je přece „být v bavlnce“ či „ve vatě“. 

• Jste k sobě (jen) láskyplní nebo (pouze) tvrdí?
• Může člověk něco neočekávaného, tvrdého, ale pro něj důležitého vygenerovat sám nebo k tomu vždy potřebuje druhou stranu a zpětnou vazbu?
• Jak to máte vy?

Respekt bez ohledu na hierarchické postavení, zkušenost, praxi či další odlesky společenského zrcadla… V koučování je důležitým principem, že „vše má pozitivní záměr„. V něm se odráží respekt k těm, kteří jinde „mají smůlu“. Při převedení do osobní roviny (respekt k sobě samému, sebeúcta…) se dostáváme na půdu, kterou psychologie nazývá sebepojetí (self-concept). 

• Do jaké míry se máte rádi? (Škála 1-10). 
• Do jaké míry sami sebe respektujete? Jaký je váš ideál sebe sama?
• Jakou hodnotu dáváte sami sobě? 

Pro šéfa je důležité prokazovat respekt k těm, jejichž sebepojetí je nízké. Pro nás je důležité prokazovat respekt sobě samým, protože to naše sebepojetí (podle mého názoru) zvyšuje a posiluje.

Nedávno jsem při jednom firemním konzultačním workshopu požádal členy vedení respektované a úspěšné firmy, aby zkusili být svým firemním posláním (misí), a pak i vizí oné/své firmy. Poté si měli pokládat otázky a z pohledu firemní mise či vize na ně odpovídat. Jak se (jako vize a mise) cítím? Byli brutálně upřímní.

„Cítím se (jako mise či vize) být špatně pochopená (nenaplněná, teoretická…)“.

Jeff radí výjimečným šéfům – dejte lidem pocit smyslu. V perspektivě osobní analogie, kdy jsme šéfy sami sobě, to znamená – dejte svému životu pocit smyslu. 

• Máte svou osobní vizi?
• Máte své osobní poslání?
• Co vás v životě „volá“ a přitahuje? (U mě je to v posledních letech pátrání po předcích.)

Dar smyslu, který dáme sobě samým je velkým hybatelem a motivátorem. Jistě to znáte.

To byly z mého úhlu pohledu osobní analogie k 11 darům (díky Jeffe!), které by měl podle Jeffa Hadena dát skvělý „boss“ svým zaměstnancům. Možná, když tyto věci neumíme dát nejprve sobě, hůře je dáváme (v jakékoliv roli, nejen šéfa) druhým. Ale stejně tak tomu může být i naopak. Leckdo snadněji dává řadu z těchto dárků spíše druhým, než sobě samému. A jsme zase u (ne)rovnováhy…

• Který z darů vám připadá nejcennější z těch, jež si můžete dát?
• Jaké „dary“, které můžete dát sami sobě, vás ještě napadají?
• Jaké dary může dát svým lidem výjimečný šéf?
• Proč těmi dary nejsou benefity nebo výše mzdy? 

Podělte se o své názory a pohledy v komentářích nebo na Facebooku.

Hodně štěstí v dávání.