Včera, 17.4.2017 vyšel na „Xmanovi“ (Xman – součást zpravodajského serveru iDNES.cz) článek, nazvaný Pozitivní myšlení je totalita, z pocitů se stalo zboží, říká psycholog. Týká se v březnu vydané knížky dánského psychologa Svenda Brinkmanna (*1975) „Stand Firm: Resisting the Self-Improvement Craze„. Volně přeloženo – Zůstaňte přímí: jak čelit šílenství po sebezlepšování.

Autoři článku, Xman a Tomáš Bratříček o knize píší věci, s nimiž lze ve většině zcela souhlasit. Každý si článek či knihu může přečíst a udělat si vlastní názor. Kniha si rozhodně zaslouží pozornost a za týden se na některé myšlenky podívám v dalším článku.

Chtěl bych v tomto rychlém komentáři zdůraznit pouze bod, který se týká ROLE (kouče).

Co mi nesedí je, že novinář(i) (opět) píší o profesích a všechny dotčené „háží do jednoho pytle“. Novinář je novinář, ať seriózní nebo bulvární, píšící o politice nebo o sportu. Možná proto různé profese, které pomáhají s osobním rozvojem, růstem zlepšováním apod. či inspirují k témuž, jsou pro novináře „na jedno brdo“ – psycholog, terapeut, kouč, trenér, lektor… Nejsem sám, kdo jim v tom „pomáhá“. Také profesně uvádím, že jsem lektor, kouč a konzultant (asi by to chtělo nějaký marketingově lépe vyšlechtěný titulek). Uvědomuji si však, kdy jsem v jaké roli ve vztahu ke klientovi/klientům a pečlivě se snažím tyto role oddělovat

Vycházím mj. z těchto vět v článku na Xmann.cz:

„Koučové, kteří trápí firemní školeními o pozitivním přístupu k pracovním úkolům utahané zaměstnance, musejí mít pocit, že je někdo svlékl donaha. Psychologové, kteří žijí z posedlosti svých klientů zlepšovat se, sami jistě uléhají na vlastní gauče.“

Myšlenková laciná zkratka – kouč „trápí“ (školí?) a u psychologa se „leži na gauči“ (Freudovo dědictví).

Pojďme napsat: „Novináři, kteří svými bulvárními titulky o senzacích, podvodech, vraždách, uprchlících… trápi utahané (závistivé…) zaměstnance, musejí mít pocit, že jsou k nim čtenáři nespravedliví. Novináři, kteří žijí z posedlosti svých klientů obavami z násilí…“

Koučování není tortura, znásilňování či manipulace, které mají přinést klientům trápení. Bohužel vnímám něco, co Brinkmann pojmenovává „koučifikací života“. Brinkmann (hodně se odvolává na stoiky apod.) vidí nebezpečí koučinku v tom, že klientovi nikdy nebude umožněno, aby zůstal stát na místě, protože stále existují příležitosti pro zlepšení. A údajně, když se člověk nezlepšuje, je to jeho chyba. Východiskem je pro něj Tony Robbins, americký spíkr, guru úspěchu a kouč. Jsme zase u toho, jak vymezíme koučování a kde je „hranice“, co koučováním je a co už není. A u českého přísloví, že „všeho moc škodí“. V tomto smyslu si myslím, že i samotný autor knihy nemá úplně jasno (nikde pojmy nedefinuje, pouze s nimi žongluje).

Zde je část textu z kapitoly o „koučifikaci“ života. Samozřejmě vytržené trochu z kontextu, ale pro představu to snad stačí. Ohledně „trápení“ však samotný Brinkmann píše spíše ve smyslu konzultantů. Jako návod dává „kruhy přátel“, což je „metoda“, u nás také využívaná, kterou jsem mnohokrát zažil na vlastní kůži.

Obr. 1 – Obálka knihy Svenda Brinkmanna.

Zdroj: Amazon

Co například autor knihy píše (s. 73-86)?

„Koučování je sektorem, který roste po mnoho let. Rozšířilo se ze světa sportu do vzdělávání, podnikání a životě obecně (v masce životního koučování – life coaching) …“

„V kultuře zrychlování se koučování stalo podobné náboženství „o sobě“ („já“ ve smyslu anglického „self“). Jinými slovy, koučování může být viděno jako součást širšího všeobjímajícího světonázoru, který se točí kolem „já/sebe“ a jeho rozvoje. Poptávka po osobním rozvoji je zdánlivě nenasytná. K dispozici je manažerský koučink, zaměstnanecky koučink, teenagerský koučink, rodinný koučink, sex koučink, studijní koučink, duchovní koučink, batolecí koučink, životní koučink, koučování kojení, atd., atd., do omrzení. Každý chce vyšplhat na palubu rozjetého vlaku koučování. Koučování nyní ovlivňuje příbuzné praktiky, jako je poradenství, psychoterapii a pastoraci …“

„Koučování se stalo klíčovým psychologickým nástrojem v kultuře, která se točí kolem „já/sebe“ …“

„Nebezpečí koučování samozřejmě je, že vás nikdy neponechá stát v klidu. Vždycky je tu prostor pro zlepšení – a pokud se nezlepšíte, je to vaše vina. Jasně jste neprokázali dost úsilí. Jádrem takové zprávy je, že možné je všechno, pokud v to dostatečně věříte a dostatečně to chcete. Když to nevyjde, je to proto, že jste nemobilizovali dostatek vůle a motivace. Důsledkem toho je, že automaticky kritizujete sami sebe, když je něco problematické: zvnitřňujete (internalizujete) vnější společenskou kritiku a přeměníte ji na vnitřní sebekritiku a pocit viny …“

Kolik je zde paušalizace a kolik pravdy?

I proto jsou tak důležité osvětové akce typu Mezinárodní týden koučování. I proto je důležitý etický kodex v profesích, kteří dobří koučové ctí a hlásí se k němu, bez ohledu na svou „certifikaci“ či členství v profesních sdruženích.

Rád pracuji s metaforou SRDCE (Sebe-vědomí, Radost, Dary, Celistvost, Elán). To, že obsahuje Radost, nepovažuji za pomýlené a ovlivněné pozitivním myšlením a přístupem (pozitivní psychologií částečně ano). Vše totiž vychází ze Sebe-vědomí, uvědomění si vlastní situace ve vztahu k vnitřnímu světu (pocity, nálady…) i ke světu vnějšímu (ekonomická, politická situace apod.). Včetně uvědomění si, že hledat či kázat absolutní a jediné pravdy je nesmysl, který už svět stál příliš mnoho utrpení. Kdoví, zda taková snaha někdy odezní v zapomnění…

Jsem také „potrefený“ a Brinkmann mě svlékl svou knihou donaha(?) Opět se každopádně (v knize) promítla síla opačného pohledu na věc – kontrapunktu.

• Jak to vidíte vy?
• Setkali jste se s takovým přístupem jako klienti?
• Je to vaše praxe jako kouče? Kde jsou „zrnka pravdy“?
• Co dělá kdo „špatně“, že mohou vznikat takové pohledy na věc?
• Do jaké míry se to týká „českého“ prostředí?

Použitá literatura:

• BRINKMANN, S. Stand Firm: Resisting the Self-Improvement Craze. 1. vyd. Cambridge: Polity Press, 2017. 152 s. ISBN 978-1-5095-1426-7.