Síla i banalita prvního kroku

Síla i banalita prvního kroku

Udělat první KROK. Spíše první krůček. A pak další. A další…

Toto máme v sobě jako batolata přednastaveno či „předprogramováno“. Je to náš nevědomý ZÁMĚR, mohutný motiv a hybná síla našeho vývoje a růstu v prvních měsících a letech našeho života.

Rozhodl jsem se z Proměny 2016 udělat inspiraci i pro druhé. Zda se to povede netuším, ale za pokus to stojí. Dnes je to o růstu – GROW.

První krok

I cesta dlouhá tisíce mil začíná prvním krokem.“ (Konfucius)

Dělat kroky (= kráčet) se zdá být přirozené. Přinejmenším, jde-li o chůzi. POKROK nastává krok PO KROKu. Pokud jde o kroky v našem jednání a chování, kroky ve smyslu našich činů, o to, jak (lehce) kráčíme životem, bohužel tomu tak vždy není.

Mám za sebou první týden účasti v Proměně 2016. Měření je v podstatě založeno na počtu kroků, které ujdeme/uběhneme každý den. Kroky měří fitness náramek, který má i režim běhu, ale ne vlastní GPS.

Hodnotu prvního kroku jsem si opět připomněl díky aplikaci Garmin Connect, když jsem začal „dostávat odznaky“ – za počet kroků a za překročení cíle denního počtu kroků. Jde-li o hodiny, může být metou dosažení 10 000 hodin studia a práce, aby se člověk stal expertem. U kroků je doporučovanou denní metou 10 000 kroků, aby si člověk udržel zdraví.

Udělá-li člověk první krok, možná si hned nepředstaví, jaký, kdy a kde bude stotisící krok. Není to v tu chvíli důležité. Možná není důležité ani každý krok počítat. Co však důležité je, aby kroky měly nějaký záměr, aby někam či k něčemu vedly. Co myslíte?

V koučování je jedním ze základních modelů pojetí, kterému se symbolicky říká GROW (angl. růst). Je to slovní hříčka (jak jinak) a upozorňuje na 4 fáze našeho růstu.

Vždy existuje i jiný pohled (aktualizace 22.2.2017) – „Deset tisíc kroků denně je nesmysl, tvrdí vědci. Fitness náramky mohou nadělat víc škody než užitku.“

(Zdroj: Aktuálně.cz)

Obr. 1 – „Sbírka odznaků“ po prvním týdnu.

Goal (cíl)

Uvědom si, kam se chceš dostat (v GPS zadáte cílový bod). Je to obehraná písnička. A také podceňovaná. CÍL jako součást našeho Sebe-vědomí podle mé zkušenosti kouče a lektora, není pro lidi až takovou samozřejmostí, jak by se mohlo na první pohled zdát. První krok může pro mnohé z nás spočívat už jen v tom uvědomit si a stanovit si „cílový bod“. V jakékoliv oblasti života.

  • (V Proměně 2016 (do 30.6.2016) se chci dostat a udržet co nejvíce pod 100 kg, cílově na 91-92 kg. Květnový první zkušební půlmaraton chci uběhnout pod 2:40 hod. Ostravskou půlku do roku 2019 za méně než 2:30 hod.)

Reality (realita, skutečnost)

Uvědom si, odkud jdeš, jaká je tvá okolní a vnitřní realita (v GPS zadáte výchozí bod). Je skvělé, vědět do jakého bodu (B) se chceme dostat. Ostatně, bez toho nebude ani GPS fungovat. Jistá výhoda GPS spočívá v tom, že ukazuje na výchozí bod. V reálném životě je podle mě dobré, abychom to věděli i my (opět se to promítá do Sebe-vědomí). K tomu nám pomůže sebeanalýza, sebepoznání, reflexe. Jaké jsou mé silné stránky? Jaké jsou mé zkušenosti? Jakými lidmi jsem obklopen? Jaká je má situace v oblasti…? Možností a otázek je celá řada.

Důležité je nedívat se úplně těmi nejrůžovějšími brýlemi. Ovšem také ne těmi nejčernějšími. Jde totiž o REALITU, skutečnost, jaká je. Není moc užitečné si ji zkreslovat.

  • (O prázdninách 2015 jsem měl 108 kg, neuběhl jsem ani 2 km najednou, v botníku jsem mi dva roky ležely nové běžecké kecky. (A měl jsem velký pocit viny). Před několika lety jsem díky pohybu (chůzi) dokázal zhubnout na 93 kg…)

Options (možnosti)

Každý máme vždy několik možností, pro které se můžeme rozhodnout, chceme-li se  z výchozího bodu dostat „nějakou“ cestou do cílového bodu. Jsou cesty nejkratší, nejrychlejší, prošlapané a neprošlapané… Někdo hledá zkratky, jiný vyrazí „rovnou za nosem“. Máme možnost volby, můžeme (měli bychom, musíme) se rozhodnout. Je na nás, jak spojíme bod  A s bodem B. Užitečné je uvědomit si a přijít na více možností a variant. V rozhodování totiž platí jedna zákonitost. Máš-li pouze jednu možnost (variantu), je pravděpodobně špatná.

Brian Tracy doporučuje jedno mentální cvičení. Trefně mu říká mind-storming. Pokud se rozhodujete jak něco udělat/zvládnout, napište si alespoň 15 možností. Nepřestávejte a nečiňte volbu, dokud jich opravdu tolik nemáte. Za hranicí řekněme 5-7 možností leží ty kreativní, neotřelé… Bez cenzury si napište požadovaný počet možností a variant, pak se teprve zamyslete nad tím, které dávají smysl, jsou pro vás uskutečnitelné apod. Vyžaduje to více času, ale povzbudí to kreativitu i Sebe-vědomí.

  • (Jednou z možností je změna stravy (a ta otvírá další možnosti) bez pohybu. Další je pohyb (ten otvírá další možnosti) bez změny stravy. Jinou možností je úprava stravy a k tomu pohyb. Mohu na to být sám nebo do toho s někým jít. Proměna 2016 je také jednou z možností.)

Obr. 2 – Trasa pro dnešní výklus..

Zdroj: Endomondo

Will (vůle)

Jde ochotou na nějakou zvolenou cestu vyrazit. UDĚLAT PRVNÍ KROK! Může být chybný, špatným směrem. Po několika krocích se lze vždy vrátit a zvážit jinou variantu, pustit se jinou cestou. V minulém článku jsem psal o nepatrné hraně. Co je snadné dělat, je stejně snadné nedělat. V tom se skrývá leckdy velké nebezpečí (prokrastinace).

V koučování je jednou ze silných akčních otázek „Jaký bude tvůj první krok?“ nebo „Co teď uděláš jako první?“ Nejde však jen o otázku samotnou. Jde o to, aby zazněla ve správný čas a na správném místě. Při koučování a uplatnění modelu GROW je to právě ve chvíli, kdy jste si vědomi všech předchozích tří skutečností – kam se chcete dostat, odkud na cestu vyrážíte a jaké různé cesty k cíli vedou.

  • (V Proměně 2016 bylo prvním krokem vyfotit se, a pak poslat mail do RUNGO. Když jsem byl vybrán bylo prvním krokem navléknout náramek a vyrazit na trénink.)

„Banalita“ prvního kroku

Nejprve banální hádanka. Na kmeni nad rybníkem sedí pět žabek. Jedna se rozhodne skočit do vody. Kolik žabek pak bude sedět na kmeni? …(Stále pět žabek. Rozhodnout se skočit není totéž co skočit.)

Příklady s Proměnou 2016 mohou být pro mnohé banální (ale jsou „moje“), slouží k ilustraci či inspiraci. Právě v „banalitě“ se totiž skrývá nebezpečí. Banální je to, co je zdánlivě snadné a jednoduché. Banální je první krok. Banální je jej udělat. Banální je jej neudělat. Je to prostě nepatrná hrana.

Včera mě pobolíval lýtkový sval. Vynechal jsem trénink. V sobotu mám závod – RUNGO razovity běh (7,8 km). Tak se půjdu rozklusat.

  • Kam se chci dostat? Od domu zpět k domu. Jako obvykle, bude to okruh.
  • Jaká je realita? Možná bude pršet, fouká vítr (což je u nás na Vrchpolí docela běžný jev), je docela chladno (a doma teplo). Na náramku mám zatím jen 1 620 kroků (cíl je denních min. 10 000 kroků)
  • Jaké mám možnosti? V aplikaci Endomondo mám kolem 30 tras, kudy mohu z domu vyrazit. První krok však mohu udělat jen do tří směrů.  Rozhodl jsem se pro rozklusání 3 km a vybral si trasu. Uvidím co na to lýtko.
  • Jakou mám vůli to učinit? Jsem odhodlán. Obleču se (první přípravný krok) a vyrazím (první krok). Příspěvek zveřejním, až se vrátím. Jdu na to!

P. S.

Po prvním krok následovalo pár tisíc dalších. Z rozklusu jsem si nakonec dal nějaké „tempo“. Cíl a cestu jsem udržel, změnil jsem tempo, protože jsem se cítil dobře. Lýtko drží, Hanka mi na něj dá tejp.

Otázky pro vás

Tradičně se říká i to, že „nejtěžší je poslední krok“ (v případě tohoto článku třeba to, kdy už nechat úprav a kliknout na tlačítko „Publikovat příspěvek“. Mezitím totiž zapomeneme, jak byl těžký ten první – první (malý) krok.

Když se vy sami zamyslíte na d těmito „banálními“ otázkami…

  • Jaký první krok byl pro vás v životě nejtěžší?
  • Na který první krok nejraději vzpomínáte?
  • Jaký první krok se chystáte zvládnout dnes/tento měsíc…?
  • Chystáte-li se v něčem k prvnímu kroku, jak máte zmapovaný cíl, realitu a možnosti různých cest?

Napište své postřehy do komentářů, podělte se o názory a zkušenosti.

Kontaktuje mě

12 + 6 =

Libor Friedel

Libor Friedel

Lektor, kouč a konzultant s praxí od roku 1996

Mým posláním je inspirovat ke zlepšování, pomáhat se znalostmi a jejich aplikací a vytvářet bezpečný prostor pro rozvoj lidí a organizací. Dávám do toho SRDCE.

Slova moudrých

„Stanovit cíle je prvním krokem proměny neviditelného ve viditelné.“

(Tony Robbins)

Vyměnit – Změnit – Proměnit – Měřit

Vyměnit – Změnit – Proměnit – Měřit

Dnes začíná Proměna jara 2016. Zažiju „podporu a dohled při své cestě za štíhlejším a rychlejším já“. Spolu s fitness náramkem vívofit 2, který mi přišel před několika dny, s prostým vzkazem:

Makej 🙂 !

Jaké to je, zažít proměnu? Možná to pro někoho je hraní si se slovíčky.  Inspirátor a řečník Brian Tracy, který bude v Praze 23.-24.4.2016 přednášet o Novém začátku, vidí obecně čtyři možnosti.

  1. Začít něco dělat nově (co jsme předtím nedělali).
  2. Přestat něco dělat úplně (co jsme předtím dělali).
  3. Dělat něčeho více (co by mohlo být užitečné a předtím jsme to dělali jen v omezené míře).
  4. Dělat něčeho méně (co jsme předtím dělali příliš a nebylo to k užitku)

Příkladem k posouzení je např. vyjadřování vděčnosti a stěžování si. Posuďte každý sám, jak na tom jste a chcete-li něco vyměnit, změnit nebo se proměnit.

Jako introverta mě čeká velká výzva. Odhalit se, a to téměř doslova. Začíná Proměna 2016 ve spolupráci s Rungo.cz a Bárou Topinkovou. Uff! Není to „apríl“.

Vyměnit

Co můžete vyměnit? Život není o směně typu „něco za nic“. Mnoho lidí o tom možná sní a bylo by to pro ně ideální. Leč vždy je třeba vyměnit „něco za něco“. Pohodlí za nepohodlí, přemýšlení za čin, neužitečné za užitečné, snadné za obtížné, staré za nové, kritiku za uznání…

Razantnější přístup nabízí první dva z výše zmíněných čtyř doporučení Briana Tracyho. S něčím začít nebo s něčím lidově řečeno „praštit“. Osobně jsem kupříkladu začal běhat, ale nepraštil jsem s mlsáním. Asi ani úplně nechci. Spíše „mlsat méně“. Vím, že nevyměním maso za vegetariánství. Jsem masožravec a býložravcem se stát nehodlám.

Tato rozhodnutí jsou často na nepatrné hraně (Slight Edge). Něco nedělat je stejně snadné, jako něco dělat – v daném okamžiku, tady a teď. Když se „tady a teď“ rozhodneme dát si colu (nebo pivo) a ne vodu (nebo fresh), v daném okamžiku takové rozhodnutí vypadá banálně a zanedbatelně. Budeme-li takto „banálně“ v okamžicích pravdy rozhodovat týdny, měsíce a dokonce roky, tak to bude mít svůj dopad a důsledek. Pravděpodobně ne jeden. Samotné rozhodnutí v daný moment je jednoduché (nikoliv snadné) – (co) dělat nebo (co) nedělat. Prostě nepatrná, tenká hrana. Kumulativní efekt těchto rozhodnutí v čase už tak banální není. A obvykle to není ani žádná karma.

Pro mě bylo např. obtížné rozhodnout a začít sdílet myšlenky a zkušenosti mimo svět seminářů, konzultací, učeben a firem. S nadějí, že to pro někoho bude užitečné. To, že jsem se přihlásil do Proměny 2016 bylo součástí vystoupení z introvertní zóny pohodlí – vyměnit pohodlí soukromí, za zveřejňování toho, kolik kroků zvládnu za den, kolik vážím (pořád přes-cent, ale jen o fous) apod.

Protože občas je velmi užitečné udělat si poctivou sebe-reflexi:

  • Co chceš vyměnit za co?
  • Čeho toužíš dělat více?
  • Co chceš omezit?
  • S čím nově začneš? (A kdy?)
  • S čím definitivně „sekneš“? (A kdy?)
  • A proč to všechno? Proč chceš provést takovou výměnu? K jaké změně v důsledku této výměny něco za něco má dojít?

„V Íránu se slaví apríl už tisíce let. Vůbec první zmínka o něm pochází z roku 536 př. n. l. Autorem svátku, který se zde nazývá Sizdah Bedar, je mýtický král Jamšíd. Íránci oslavují tento bláznivý den tradičně 13. dne prvního měsíce roku – a toto datum připadá právě na náš 1. duben. Věnují ho však více oslavě jara a přátelství, přestože na žertíky nikdy nezapomínají. První písemné sdělení o aprílu u nás pochází z roku 1690.“

(Zdroj: TN Nova.cz)

Obr. 1 – Makej! Rungo balíček pro Proměnu 2016.

Zdroj: vlastní foto

Změnit

Na seminářích o managementu změn, mám na prvním obrázku podtitul „Vše co je, může být jinak!“ Někdy následuje klišé typu „Život je změna, změna je život“. Proč? Protože je tady jedna historická konstanta – ZMĚNA NEMŮŽE ZMIZET. Změnu lze chápat jako jiný způsob, jak dělat věci. Jsem přesvědčen, že to je základ. Po výměně následuje změna.

Spousta lidí se rovnou vrhá do transformace. Změna a transformace nejsou, podle mého názoru, jedno a totéž. Je to jiný způsob bytí, změna formy. Dotýká se naší víry, našich hodnot, našich domněnek a přesvědčení. Začíná od třetího patra pyramidy neurologických úrovní.

Běžným, mnohdy ne tak uvědomovaným prvkem soužití se změnou a chováním, je evoluce – stav neustálé změny a drobné transformace, přizpůsobování hodnot, chování a víry. Díky učení a zpětné vazbě.

Existuje názorný model (má taky přes padesát, byl publikován roku 1964), který toto popisuje. Říká se mu učení s dvojitou smyčkou. Autorem je harvardský profesor Chris Argyris (1923-2013), jeden z duchovních otců hnutí organizačního rozvoje a učících se organizací.

Něco (ne)děláme (příčina) a naše (ne)dělání má nějaké efekty (důsledek). Pokud se nám efekt nelíbí, obvykle přistupujeme k první smyčce zpětné vazby – můžeme změnit to, co a jak (ne)děláme (akci). Vyměníme něco za něco. Zlozvyk za prospěšný návyk, gauč za chůzi, a pak běh, colu za ovocný čaj, čokoládu za jablko… Úplně nebo postupně (něčeho méně, něčeho více). Rozhoduje nepatrná hrana. Proto je důležité Sebe-vědomí. Držet v ruce volant, nenechat řídit autopilota.

Pokud se po této výměně a trans-akci očekávané a žádoucí důsledky nedostaví, je čas na učení s druhou smyčku – transformaci. Čas na výměnu naší vůdčí víry nebo hodnot, na výměnu našich přesvědčení. Nebývá to úplně bezbolestný proces. Důsledkem výměny přesvědčení je změna chování, myšlení apod.

I v tomto případě je na místě provést sebe-reflexi. Můžete se zeptat sami sebe:

  • Jaká jsou tvá přesvědčení? (Osobní příklad – „Život je boj.“ = Nic nemůže jít snadno a zdánlivě samo. Nelze být v proudu a nechat věci plynout…)
  • Která tvá přesvědčení přináší žádoucí efekty a která nikoliv? (Žádoucí – houževnatost, nevzdat se. Nežádoucí – neschopnost zjednodušovat, vše musí být obtížné, protože pak má smysl „bojovat“, křečovitost…)
  • Proč děláš to, co děláš a tak, jak to děláš?…

Proměnit

Jaký očekávám výsledek výměny a změny a jejich důsledek pro Proměnu 2016? Nižší hmotnost, lepší fyzičku… Štíhlejší a rychlejší „já“. Ve fyzickém světě očekávám proměnu tvaru postavy. To očekává zřejmě všech 16 zúčastněných. Proměnu svých šedivých vlasů na černé realisticky neočekávám.

Proměna. Je to docela trefný název pro tato očekávání a celou výzvu. Nebo myslíte, že by více seděl název „Výměna 2016“? Nikdy jsem ten pořad sice neviděl, ale připomíná mi to titulek reality show „Výměna manželek“. Možná že na konci roku vyměním oběhané tretry za nové. S účastníky a čtenáři, které to zaujme si budeme vyměňovat a sdílet informace o našich výsledcích. K výměnám jistě dojde. Ale výměna sama o sobě není cílem.

Že by se lépe hodila „Změna 2016“? Doufám, že se změní moje hmotnost a budu trvalým do-centem, s vekou rezervou. Třeba změním některé rituály. I změna je pouhým prostředkem na cestě k cíli.

„Proměna 2016“ se hodí podle mě nejlépe. Vystihuje postupný proces. Nejprve výměna, pak změna jako první úroveň důsledků „výměny něčeho za něco“. A nakonec proměna „hmotné reality“.

No a jaká bude sebe-reflexe zde?

  • V co chceš proměnit své výměny a změny?
  • Jaká bude fyzická realita takové cesty vnitřní proměny?
  • Jaké bude tvé proměněné/lepší já?

Obr. 2 – Foto pro přihlášku do Proměny 2016 (10.3.2016) – 192 cm, 102 kg (v srpnu 2015, než jsem začal běhat bylo na ukazateli 108 kg).

Zdroj: vlastní foto

Měřit

Kudy kam? Zorientovat se a správně se rozhodovat nelze bez faktů a informací. Chceme-li je získat, je dobré měřit. Měření není cílem, ale cíl má být měřitelný.

Měření bude jednoduché – na cestě za proměnou např. počet kroků, počet kilometrů (ušlých, uběhnutých, uplavaných, ujetých na kole…), výsledkově hmotnost, osobní rekordy, časy… Měřící náramek bude dobrým pomocníkem. Složitější měření může zahrnout podíl vody, tuků, svalové hmoty, jejich rozložení v těle apod. Vnějším „měřením“ bude vizuální kontrola postavy v upnutém oblečení – před Proměnou a po ní (obr. 3).

Myslím, že je to důležité pro Sebe-vědomí. Začnete-li ve svém životě něco vyměňovat a dojdete-li ke změně, zvažte, jak to vše můžete a budete měřit. „Manažerština“ má úsloví – „Co neměřím, to neřídím“. Procesy tréninků a závodů v různých sportech jsou protkány měřeními. Z našich normálních životů měření mnohdy vypouštíme (v práci máme měření a výkonnosti až nad hlavu a pro spokojený život neexistuje měřící náramek). Avšak i to je na nepatrné hraně – to co je snadné dělat (měřit), je stejně snadné nedělat (neměřit). Jedno i druhé má své důsledky. To, čemu říkám životní skóre.

K diskusi

  • Jak se v následujících třech měsících chcete proměnit vy?
  • Co chcete změnit? Jaký ze čtyř výše popsaných „přístupů Briana Tracyho“ zvolíte a nejlépe vám vyhovuje?
  • Co obvykle v osobním životě měříte? Co byste chtěli měřit a netroufáte si?

Dejte vědět do komentářů.

Tip na knihu:

  • OLSON, J. The Slight Edge: Turning Simple Disciplines Into Massive Success. Rev. ed. Dallas: Success Books, 2011. 198 s. ISBN 978-1-935944-60-7.

Kontaktuje mě

15 + 10 =

Libor Friedel

Libor Friedel

Lektor, kouč a konzultant s praxí od roku 1996

Mým posláním je inspirovat ke zlepšování, pomáhat se znalostmi a jejich aplikací a vytvářet bezpečný prostor pro rozvoj lidí a organizací. Dávám do toho SRDCE.

Slova moudrých

„Pokrok je nemožný beze změny a ti, kdo nechtějí změnit svou mysl, nemohou změnit nic.“

(George Bernard Shaw)

10 přínosů po 6 měsících pobíhání na vlastních nohou

10 přínosů po 6 měsících pobíhání na vlastních nohou

27.2.2016 jsem oslavil dílčí výročí. Uplynulo 6 měsíců ode dne, kdy jsem nazul běžecké boty a poprvé „vyběhl“ na okruh Vrchpolím k „tréninku“. Povzbuzen přáteli a tím, že jsem přežil 1. běh Olbramicemi, jsem zvládl 1,6 km a šel domů.

Půlroční výročí jsem oslavil výběhem kolem rybníků v CHKO Poodří. Chtěl jsem dosáhnout distanční „plnoletosti“, tak jsem si naplánoval trasu 18 km. Podařilo se. Zhruba ve stejném „tempu“, v jakém jsem před 6 měsíci oběhl okruh 1,6 km.

Co mi „postavení se na vlastní nohy“ a rozběhnutí přineslo? Vnímám 10 přínosů (argumentů, důvodů…) s odstupem 6 měsíců. Nejsou seřazeny podle žádných priorit. Chovám naději, že pro sebe v něčem najdete trochu inspirace.

Na vlastních nohou jako freelancer stojím od roku 1992. Pobíhat jsem na nich začal teprve před 6 měsíci. Jsou věci, které je lepší udělat později, než vůbec. Spousta přínosů se nemusí vyjevit při „plánování“, ale až při „dělání“.

1. Rozšíříte svou zónu pohodlí

Omílaným citátem bývá, že „život začíná tam, kde končí zóna pohodlí“. Marná sláva, je to pravda. Zónu komfortu si s sebou neseme životem každý sám. Je to neviditelná bublina, která nás obklopuje. V závislosti na různých situacích, v nichž se nacházíme, se neustále rozšiřuje. Roli zde hrají 3 prvky:

1. Návyky

V zóně návyků strávíme nejvíce času, tam to známe. Proto jsem měl koupené tretry přes rok v botníku. K návykům se přidávají naše přesvědčení. Na FB koloval nádherný obrázek – azurově modré nebe, na něm pouze jediný, nepatrný obláček. Pod tím byl text: „Dnes nemohu jít běhat, bude pršet.“ V druhém roce mých „výmluv“ mě podpořila zlomená ruka, pak přišla i patní ostruha. Dva měsíce před svým vyběhnutím, jsem kvůli ní sotva chodil a došlapoval na pravou nohu. Návyky a přesvědčení nám poskytují obvykle dostatečný zásobník výmluv.

Není od věci občas udělat inventuru takové vlastní zásobárny a trochu je přebrat, zbavit se nepotřebných a prošlých zásob (= návyků a přesvědčení).

2. Akce

Kde začíná akce, končí návyk. Kde má skončit (starý) návyk, musí začít akce, nejlépe série akcí. S tím je spojeno riziko a jisté neznámo. Ostruhu na patě jsem začal na doporučení mazat (= akce) mastí na kravská vemena. Vnitřní logiku to pro mě nemělo, ale pomohlo to. Pak jsem přišel (= akce) na závod v sousední obci Olbramice. Neměl jsem žádná výsledková očekávání. Když startér zvolal „Start!“, tak jsem vyběhl (= akce).

Akce vers. očekávání. To je podle mě bod, na který je dobré se soustředit. Zkuste sami prozkoumat, zda a jaká očekávání vám občas brání nebo bránila v akci.

3. Nepohodlí

Je narušitelem naší zóny pohodlí. Když jsem se vydal do závodu v obci, bylo jasné, že zažiju (pro mě) velké nepohodlí, nebudu moci popadnout dech, budou mě bolet nohy, měl jsem obavu, jestli vydrží koleno… Za nepohodlím v cíli však číhaly endorfiny a Radost. Stačilo málo přes 30 minut v zóně nepohodlí. A pak šup zpátky (klobása a pivo). Ale… zkušenost (přežil jsem, koleno vydrželo, dech se vrátil do normálu…) posílila odhodlání pokračovat.

Někdo naději na vystoupení ze zóny komfortu pohřbí setrváním ve starých návycích a přesvědčeních (neprovede akci), jiný ji zničí tím, že ze zóny komfortu napoprvé vystoupí na příliš dlouho, získá špatnou zkušenost a pak má obavu se do zóny nepohodlí vrátit.

Jak to máte vy? Kde a v čem to drhne – v návycích, akci nebo nepohodlí?

„Komfortní zóna je psychologický stav, v němž jsou věci člověku důvěrně známé, člověk cítí dobře, v klidu, ovládá své prostředí a zažívá nízkou úroveň úzkosti a stresu.“

(Zdroj: Alasdair White – From Comfort Zone to Performance Management)

2. Zlepšíte péči o tělo

Jak se zvyšovalo občasné nepohodlí, uvědomoval jsem si, že to je tělu potřeba vrátit. Nejsem už mladík. Úplně jsem se s tím ještě nepopasoval (dostatek spánku, méně sladkostí…), ale vířivka, plavání, sauna… to jsou příjemné zážitky, pěkně v zóně pohodlí. Vnímám, že jsem více „v těle“, věnuji mu více času, péče i plánování. Vazeb a propojení na jiné přínosy je spousta. Záměrně opomíjím další zdravotní důvody (i argumenty „pro“ a „proti“ běhu). Platí, že „tělo je chrám duše“… Jim Rohn kdysi říkával: „Přece nejsme vandalové, abychom přišli do chrámu a začali tam záměrně ničit jeho vybavení“.

Obr. 1 – Plnoletost -18 km kolem jistebnických rybníků v CHKO Poodří.

Zdroj: Endomondo

3. Nově nahlédnete na komunitu běžců

Míval jsem pocit, že běžci jsou někdy trochu „mimoni“. Ještě pořád mám třeba problém s pochopením toho, když čtu podobné sdílení jako „Dnes nádherný výběh 30 km, v pohodovém tempu 5:00 min./km, získané převýšení 600 m“ apod. Běžci jsou komunita, která vás přijme, bez ohledu na aktuální výkonnost, podpoří vás, motivuje, sdílí… Je to pestrá všehochuť lidí, kteří každý nějak začínal a neuběhl 30 km napoprvé, neběžel napoprvé tempem 5:00 min./km. Když jsem se stal na FB členem skupiny Běžci a pochlubil se, že jsem se v 51 letech zvedl z gauče a „uběhl“ 1,6 km, byl jsem zaskočen a překvapen množstvím pozitivních ohlasů. I takových typu „takového tátu bych chtěla mít, ten můj by to neudělal“. Běžci nejsou marketéři. Žádná velká „tajemství“ nedělají. Primárně nehrají „role“. Ví, že pro většinu nováčků přijde „aha efekt“… a endorfiny. Už to pro mě nejsou „mimoni“.

4. Získáte nové známé, kamarády a přátele

S komunitou souvisí i to, že poznávám nové lidi a doufám, že tento proces bude pokračovat. Narušuje totiž mou zónu pohodlí a návyky introverta. Je to osvěžení, potkávat lidi jako „lidi, kteří běhají“, po letech potkávání lidí v „rolích“ různých manažerů, ředitelů, profesorů apod. Myslím, že běžec je blíže své identitě (viz. pyramida neurologických úrovní), než manažer čehokoliv. Je to „Tomáš“, ne „Tomáš, manažer výroby z firmy ABC“. Celé to „voní“ více člověčinou než manažerštinou.

Obr. 2 – Mattoni Freerun, Komenského sady Ostrava. Zdobení vánočního stromu (pak následoval výběh). 22.12.2015

Zdroj: vlastní foto

5. Uvědomíte si jasně svůj pokrok

Pokrok nastává POté, co uděláte první KROK. PO prvním kroku, uděláte druhý KROK, PO něm další KROK a… máte POKROKKrok PO KROKU. Pojí se to s cílem. Tím mým je zaběhnout do 55 let půlmaraton. Teď už ve mě hlodá konkretizace v jakém čase. V mlhavé dáli je výzva typu maraton, dokonce i soukromá zkouška triatlonové kombinace (tři disciplíny během jednoho dne).

Mnoho návodů a doporučení ve sféře osobního rozvoje končí výzvou „jděte do akce“, „udělejte první krok“ apod. Opakování je v tomto smyslu opravdu matkou moudrosti.

PO (zvednutí se z gauče)…, když udělám (tento)… první KROK, tak.. (co se stane).“

(Doplňte vlastní kombinace dle libosti).

Takové uvědomění si vlastního pokroku je dobrá součást Sebe-vědomí.

(Vzpomněl jsem si na písničku Každý kluk od Katapultu, kde zpívá Jiří „Dědek“ Šindelář: „Každý kluk by chtěl hrát rock, tak udělej první krok. Vezmi přece kytaru a uč se hrát, tak uděláš první krok.“ Akce podle tohoto návodu (= hraní na kytaru) mě čeká.)

6. Vyplaví se vám endorfiny a budete mít Radost

Mozková chemie funguje, ať už to přepálíte nebo nepřepálíte. Jsem „hobík“, od svého běhání se snažím nemít přehnaná očekávání. Je to krásné téma ke koučování – jak si toto (= nemít přehnaná očekávání, která nás brzdí) můžeme přenést do osobního i profesního života, který mnohdy vyplňují očekávání jiných? Je to téma – často zabalené do mnoha úhledných balíčků a nápisem „osobní rozvoj“, „profesní růst“, „naše štěstí“ apod. Jak se nenechat zatlačit očekáváními druhých? Jak být autentický? Jak mít Radost z toho (všeho) co děláme? Jak mít radost, když někdo stojí u výrobního pásu automobilové linky? Jak si nestěžovat, když Radost zrovna v tu chvíli nepřijde?… Nejsem si jist univerzální odpovědí a řešením. Jist jsem si endorfiny a Radostí, když se mi něco podaří.

Endorfiny jsou obvykle spojeny se zátěží, zátěž se (obvykle) nachází mimo zónu pohodlí… A jsme zpět u přínosu č. 1. Naše očekávání, i když nejsou přehnaná, mohou ležet mírně za zónou pohodlí. Rozšířením zóny komfortu se jim „přiblížíme“. Po jejich naplnění je zase posuneme dále.

Myslím, že tak je možné „být víc v klidu“. Akceptovaný cíl (reálné očekávání) nás spíše dovede k akci a PO-KROKU, než příliš vysoko nasazená laťka. Ve skoku vysokém (nebo o tyči) si atleti laťku postupně zvyšují, nejdou hned na maximální výšku. Tak je to i s hranicí zóny pohodlí a jejím rozšiřováním. Jejím překonáním se spustí endorfinová mozková chemie. Nejprve je cesta, pak dosažení cíle.

[tweetshare tweet=“Překonáním hranice zóny pohodlí se spustí endorfinová mozková chemie.“ username=“LiborFriedel“]

7. Zlepší se vám (soustředění na) dech

Neběhám (zatím?) se sluchátky a hudbou (natož mluveným slovem) v přehrávači. Od „funění“ se snažím přejít k vědomému dýchání, nádechům nosem, hraní si s dechem, jeho rytmem. Zpětnou vazbou je občas „píchání v bocích“. Když se dostaví, dělám něco blbě. Dýchání v dynamickém pohybu je pro mě přijatelnější, než dýchání v klidu (např. při meditaci). Proto raději běhám sám, při konverzaci mi dýchání moc nejde. Při soustředění na dech a rytmus lze také lépe zvládnout nudnější pasáže (asfaltová cesta, nezajímavá krajina…), pokud při výběhu taková situace nastane. Dech je „automatickým návykem“. Je snadné mu nevěnovat pozornost. Jde ale o základ běhu. Spojitost s pobytem na čerstvém vzduchu je nasnadě. No a pak už je jen krok k „vyčištění hlavy“.  Běžící Buddha se tématu také věnuje.

8. Vyčistíte si hlavu

Se soustředěním a dechem souvisí i obligátní „vyčištění hlavy“. Není to „vymytí mozku“ během běhu. Je to péče o tělo (mysl i ducha). Doma, při pokusech o meditaci, mysl zklidňuji mnohem obtížněji, než při běhu. S dechem a vyčištěním hlavy to mám podobně i při plavání. Jsou tam drobné podmínky, zejména pokud jde o pestrost a překvapování těla novými podněty. To vnímám jako dobré „čistící přísady“. Jaké jsou ty vaše?

Obr. 3 – DOPORUČUJI! O běhu a meditaci.

Zdroj: ABZ knihy

10. Zjistíte, jak to máte se soutěživostí (s druhými)

Někde se dostanete autem, někde na kole a někde pouze po svých. Měl jsem to ve stylu „autem statisíce kilometrů, pěšky nic moc“. S fázemi „pěšky“, „klusem/během“ si lze pohrávat. Běhat (v hobby provedení) znamená vnímat přírodu a okolí. Za 6 měsíců a 450 km po různých trasách jsem viděl a poznal mnoho krásných míst v okolí domova. „Úchylka“ některých běžců je fotit zajímavá místa a pasáže kudy běží, a pak fotky sdílet. Alespoň někdy. V tom nejsem výjimkou. Mám radost, když vidím místa, kde běhají druzí i když se mohu o ukázku přírodních krás s ostatními podělit. Krásných míst je spousta. Navíc, technologie a sociální sítě takové sdílení podporují.

Facebook Poodří – Moravské Kravařsko mě „vyhecoval“, ať z výročního proběhnutí kousek natočím – tady je výsledek. Asi to s vámi zatřese.

„Bonus“

Uvedené přínosy jsou v různé míře případné i pro další sporty a koníčky. Nejde o žádná tajemství. „Bonusovým přínosem“ je, že  běháním se dá pomáhat. Každý si může najít způsob, který mu vyhovuje.

Mezi zmíněnou desítkou nemám priority. Přínosů je určitě více než deset. Myslím, že je to zajímavá otázka pro vaše komentáře.

  • Jak byste přínosy seřadili podle vlastních priorit?
  • Co byste doplnili nebo vypustili?
  • Jak to je u vás?
  • V čem spatřujete přínosy běhu/běhání (pokud běháte)? Jaké další argumenty byste uvedli?
  • Do jaké míry je to podobné, pokud vyznáváte jiné sporty nebo koníčky?

Každý jsme jiný, každý to máme jinak. Podělte se v komentářích.

Ať vám to běhá!

Kontaktuje mě

4 + 2 =

Tento příspěvek byl původní součástí mého blogu Život 50+, který fungoval od 3/2015 do 3/2016 na platformě webu 2.0.

Libor Friedel

Libor Friedel

Lektor, kouč a konzultant s praxí od roku 1996

Mým posláním je inspirovat ke zlepšování, pomáhat se znalostmi a jejich aplikací a vytvářet bezpečný prostor pro rozvoj lidí a organizací. Dávám do toho SRDCE.

Slova moudrých

„Nebylo mi dáno běžet a usmívat se zároveň.“

(Emil Zátopek)

Svatý Martin, 2000 žárovek a zdravý duch ve zdravém těle

Svatý Martin, 2000 žárovek a zdravý duch ve zdravém těle

Život nás stále udržuje v naději, že něco přijde POPRVÉ. Nebo ne? To nechám na víře každého z nás. Každopádně to je na životě skvělé. Jsou POPRVÉ, která nás překvapí, na některá se těšíme a připravujeme, jiná moc milá či příjemná být nemusí.

V posledních dnech jsem pár POPRVÉ zažil. Mimo jiné i proto, že listopad je měsícem mladých vín, i proto že listopad je v České republice Měsícem kvality. Až mi z toho všeho ztěžkl kufr, který jsem vezl Pendolinem do Prahy a zpět.

Tento článek píšu POPRVÉ s obutými běžeckými botami ASICS na nohou. V textu se dozvíte proč  i jak se vše semlelo.

Překvapení

Týden před Svatým Martinem, když jsem v Praze vedl kurz o manažerských dovednostech, jsem se  od výkonného ředitele České společnosti pro jakost dozvěděl, že jsem byl Radou kvality ČR vybrán jako vítěz Ceny za publicistický příspěvek v oblasti kvality. Dostal jsem dvě vstupenky do Španělského sálu Pražského hradu na slavnostní vyhlášení 24.11.2015. Obrovské překvapení. V letošním roce jsem se po 15 letech vzdal role hodnotitele v Národní ceně ČR za kvalitu, byť „práci“ s modelem excelence EFQM neopouštím. Už jsem ani příliš nedoufal, že se na ceremonii vyhlášení vítězů na Pražský hrad ještě podívám. A vůbec mě nenapadlo, že bych kdy stál „na pódiu“ jako oceněný. To se mi stalo jedinkrát neoficiálně – firmě jsem pomáhal s přípravou k účasti v Ceně za kvalitu. Získali ji a všichni jsme se společně nechali na pódiu vyfotit po ceremoniálu. A teď tohle! S radostí jsem tedy využil příležitosti a v rámci „cestovního“ listopadu, pozval manželku Hanku do Prahy.

Španělský sál je největším slavnostním prostorem Pražského hradu v severním křídle Nového královského paláce nad vstupní branou směrem od Prašného mostu. Užívá se pro reprezentační shromáždění, velké recepce prezidenta republiky, slavnostní koncerty a podobně.“

(Zdroj: Wikipedia)

Obr. 1 – S manželkou Hankou ve Španělském sále Pražského hradu.

Zdroj: vlastní

Vyrobeno pro radost, potěšení a touhu poznání všeho nového

Cestoval jsem poslední dobou po Čechách, a tak se stalo, že jsem 11. listopadu minul ochutnávku nového vína. Proto nás s Hankou cestou Pendolinem do Prahy příjemně překvapila nabídka ochutnávky Svatomartinského z produkce Znovín Znojmo. Vždy můžeme najít příležitost, aby bylo něco v životě POPRVÉ. Někdy SE příležitost zkrátka objeví. Třeba k ochutnávce na kolejích. Sváteční cesta začala příjemným překvapením a kufr záhy ztěžkl o láhev Müller-Thurgau a láhev Zweigeltrebe rosé. Každé z těchto vín bylo podle Znovínu vyrobeno pro radost, potěšení a touhu poznání všeho nového, mladého. Proč s tím nesouhlasit?

Ostatně, vína značky Znovín nás doprovázela i v Praze, při rautu po vyhlášení cen v programu Národní politiky kvality.

Ve světle 2 000 žárovek

Španělský sál je největším slavnostním prostorem Pražského hradu. „Ceny za kvalitu“ se zde udělují každoročně. V sále k tomu svítí více než 2 000 žárovek. Jako hodnotitel Národní ceny jsem vyhlášení vítězů různých cen v oblasti kvality a společenské odpovědnosti mnohokrát zažil. Úterý 24.11.2015 bylo pro mě ve Španělském sále POPRVÉ specifické. Užil jsem si „minutu slávy“ – podle itineráře v 19:14, kdy se vyhlašovala Cena za publicistický přínos.

Byl jsem nadšený, že jsem ocenění mohl převzít od místopředsedkyně Rady kvality ČR, paní profesorky Růženy Petříkové, s níž se řadu let znám. Potkáváme se na různých konferencích a na akademické půdě a bylo milé se setkat při této příležitosti.

Do časopisu Perspektivy kvality jsem přispěl mnohokrát. V poslední době to byly články s komentovanými recenzemi knih vydavatelství Management Press. A „co čert nechtěl“? Jeden článek, týkající se koučování se stal oceněným publicistickým přínosem. Připadá mi to symbolické – opouštím po padesátce expertní roli a usazuji se spíše v roli kouče a mentora. Věřím, že se od recenzí a poznámek posunu (někdy) k vlastní knize. Krásné „české“ slovo to vystihuje – prokrastinace.

Každopádně, mám Radost!

Děkuji České společnosti pro jakost, Veronice Soukupové a Zdeňku Svatošovi z redakce Perspektiv kvality, Kláře Fouskové ze Sdružení ro oceňování kvality i Radě kvality České republiky.

Kufr k cestě domů tak opět ztěžkl – o skleněnou plastiku Q a „certifikát“.

Důležité pro život však je, aby mi hlavně netěžkla mysl. I když je to někdy těžké.

Obr. 2 – Cena za publicistický přínos.

Zdroj: vlastní

Anima Sana In Corpore Sano

Ve zdravém těle zdravý duch, latinský akronym – ASICS. Pokud vám to nic neříká, jde o značku japonského výrobce sportovní obuvi a oblečení. Radost z předchozího večera se totiž přelila do radosti, když jsem v několika různých párech běžeckých bot a v obleku pobíhal po prodejně Sportisimo v NC Palladium. Ve středu 25.11.2015 v 10:58 byly v mých rukou (prostřednictvím Hanky-Ježíška) ASICS Gel Pulse 7 GTX (s Goretxem).

Do kufru se nevešly a ani by moc neztěžkl, pouze o 2x 360 gramů. Značku ASICS jsem zvolil POPRVÉ.

Píšu a mám je na nohách, neboť jak říká osmé z běžcova desatera – „Své obutí ignorovat nebudeš. Pořádně vybereš si a prošlapání si ohlídáš.“ Těším se, až v nich POPRVÉ vyběhnu.

Tak vidíte. „POPRVÉ“ může nabývat v životě rozmanitých podob. POPRVÉ se na blogu nedávno objevil i první komentář. Snad to nebylo naposled.

Jaká „POPRVÉ“ jste v posledních dnech zažili vy?

Kontaktuje mě

2 + 11 =

Tento příspěvek byl původní součástí mého blogu Život 50+, který fungoval od 3/2015 do 3/2016 na platformě webu 2.0.

Libor Friedel

Libor Friedel

Lektor, kouč a konzultant s praxí od roku 1996

Mým posláním je inspirovat ke zlepšování, pomáhat se znalostmi a jejich aplikací a vytvářet bezpečný prostor pro rozvoj lidí a organizací. Dávám do toho SRDCE.

Slova moudrých

„Civilizace povstala, když rozzlobený člověk POPRVÉ použil slovo místo kamene.“

(Sigmund Freud)

Líbil se Vám příspěvek? Byl pro Vás něčím zajímavý, inspirativní, přínosný nebo užitečný? SDÍLEJTE jej se svými přáteli a známými!

Pokud Vás téma osobní kvality, systémové kvality či excelence zajímá více, NAPIŠTE mi DO KOMENTÁŘŮ. Budu lépe vědět, o čem si chcete přečíst a čím se mám příště na blogu zabývat.

Děkuji. LF

10 poučení, jak mě běh Olbramicemi (konečně) „zvedl z gauče“

10 poučení, jak mě běh Olbramicemi (konečně) „zvedl z gauče“

Běh Olbramicemi!

Nevím, zda je to příběh tří let nebo posledních 40 dnů. Nebo je to příběh celého života? Doufám, že bude pokračovat. Nevím jak. Nejsem bez obav…

Jaké zkušenosti máte vy, když jste se „zvedli z gauče“? V kolika letech to bylo? Můj příběh je na následujících řádcích. Podělte se o ten svůj.

Nevím, kdo to přesně řekl, ale při psaní článku se mi vybavila slova „kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“. Vnitřně o mnoha věcech „víme, že…“ jsou správné. A přesto…

Tříleté zpoždění. Znáte to?

Nejprve dám hádanku. Sedí 5 žabiček na hrázi rybníka a jedna se rozhodne skočit. Kolik jich pak sedí na hrázi rybníka?

Pro mě vše „začalo“ knihou Born to Run – Zrození k běhu z roku 2009. Někdy v průběhu léta 2012 jsem se rozhodl: „Začnu běhat!“

28.8.2012 jsem si koupil Nike Free Run 3+ (na obrázku v titulku, dnes jsem našel účtenku). Nike – to je Just Do It! Nádherně jednoduché! 29.8.2012 jsem s novými botkami začal první krůček běžecké abecedy. 30.8.2012 jsem našel první výmluvu. Následující den další…

Nacházel jsem je i po celý rok 2013 – práce, zahrada, počasí, „nejsem připraven“, „bolí mě záda“, „nejdřív musím zhubnout“… V prosinci 2013 jsem si zlomil ruku. Hledání výmluv s rukou v sádře a na počátku roku 2014 tak bylo snazší…

Zjara 2014 přišla padesátka (věk, ne kilometry). Cíl „Vážit pod 100 kg do…“ jsem posunul na další termín (obvykle mívám datum narozenin nebo Silvestr). Když jsem byl s chlapama na víkendech Mužská síla 2014, ráno jsem při rozcvičkách sotva dofuněl na louku do svahu, kde se rozcvičky konaly.

No nic, „začnu běhat“.

Koncem března 2015 jsem založil osobní blog Život 50+. Místo pohybu jsem se ještě víc usadil v křesle u pracovního stolu. Před 51. narozeninami mě napadl záměr, které bych chtěl zvládnout, do svých 55 let (2019). Aby SRDCE mělo Radost.

  • Absolvovat půlmaraton v Ostravě

„Problém“ nastal velmi záhy – s ostruhou na patě. Začátkem prázdnin 2015 jsem nemohl pořádně chodit. Na dovolené v Chorvatsku jsem zkraje července dostal „babský tip“ – mazat si patu mastí na kravská vemena. Vygůglil jsem si a objednal mast (Aphlegmina – mazat po večerním dojení), k tomu homeopatikum Hekla Lava 15 a od poloviny července začal patu léčit.

18.7.2015 jsem poprvé v životě (jako správný internetový introvert a nedůvěřivec) zprovoznil osobní profil na Facebooku. Při jednom „brouzdání“ po profilech jsem našel stránku sousední obce Olbramice. Zrovna tam byl příspěvek, že v sobotu 22.8.2015 se koná historicky 1. běh Olbramicemi.

„To je tvoje šance!“ šťouchlo si mé lepší já. Kupodivu jsem poslechl. Z recese jsem se na timeline zeptal, zda se mám zúčastnit jako divák nebo „běžec“ či raději odjet na víkend pryč. Dopadlo to podle očekávání. Přátelé z Fecebooku mě podpořili – „jen si běž, to dáš“. A trénink? Od začátku srpna plavání 3x týdně.

K mé radosti, po necelém měsíci mazání a homeo-užívání ustoupila bolest v patě (klepu na dřevo).

Fotografický benchmarking běžeckých stylů. Na horní fotce styl vítěze Lukáše P. Na spodní fotce „gauč styl“ LF (vítěze sama nad sebou).

Obr. 1 – Trasa 1. běhu Olbramicemi. V horní části „okruh“ kolem zbyslavického mlýnu.

Zdroj: Mapy.cz

Bláznivý test z gauče

Bude to „experiment z gauče“! Poznám, jak na tom jsou kolena, pata a Sebe-vědomí. Bude sranda. Půlmaraton do 4 let myslím vážně, tak konec výmluvám… To vše se mi honilo hlavou. 3,9 km do kopce a z kopce, kolem našeho domu… To přece přežiju.

21.8.2015 jsem manželce nachystal foťák a nabil do něj baterii.

22.8. jsem od našeho domu na Vrchpolí sjel autem o 1,5 km níže k Centru volného času v Olbramicích, kde byl start. Zaplatil jsem 50,- Kč, dostal číslo 34 a poukázku na opékanou klobásu a pivo(!). Na to jsem se těšil, líbilo se mi, že se pořadatelé starají o správnou výživu sportovců. Žádné představy o čase, za jak dlouho se vrátím do cíle. Jeden z mých dvou vnitřních Blíženců mi zkušeně namlouval: „No, když půjdeš, tak za 45 minut bys mohl být zpátky. Když i poběžíš, tak možná dřív.“

Nevím, kolik nás bylo na startu. Nejprve byl závod na 60 metrů pro nejmenší. Pak 1 km pro děti a mládež. Nakonec běžci a Nordic Walking (3 nebo 4 účastníci). Byl jsem v kategorii muži 40-59 let.

Čekal jsem, že bude sranda. Z mého pohledu moc nebyla. Běžci se rozcvičovali, protahovali a hecovali. Připadalo mi, že u některých bych hmotnostně vydal za dva. (To by pak mohli můj čas vydělit dvěmi.)

Postavil jsem se na konec startovního pole. START! Všichni vyběhli (Nordic walkeři vyšli). Mých 192 cm a 107,5 kg rovněž. Jeden kamarád (běhá na 80 km, po horách a podobné ultra skopičiny) mi dal předtím přes Facebook dvě rady – 2 dny před závodem odpočívej a nepřepal začátek. První rady jsem se držel desítky let, druhé od první vteřiny po startu. Klusal jsem asi 300 metrů do svahu, po asfaltce v Olbramicích. Pak už jen rychleji šel a postupně ztrácel ostatní z dohledu.

„Hlavně abys při cestě nahoru už nepotkával běžce běžící dolů“, ozval se můj Blíženec-kritik. Vždy to se mnou myslí „dobře“. Minul jsem občerstvovací stanici a vešel na „okruh“ kolem Zbyslavického mlýnu, který se o pár dnů později měl stát mým tréninkovým. Dosud jsem jej znal jen z procházek s manželkou, dcerkou a našimi psy. Obešel jsem polovinu okruhu. Můj Blíženec mě poháněl. „Běž! Za chvíli vede trasa kolem našeho domu, Hanka tě bude fotit a psi štěkat.“

Předběhl mě jeden Nordic walker. Delší dobu jsem jej vnímal jak se přibližuje. Běžel. Já „běžec“ jsem šel. Divný svět. „Měl sis vzít hůlky, byl bys nejhůř čtvrtý v kategorii Nordic“, zase si rýpnul hlas uvnitř. Asi 200 metrů jsem zkoušel dělat, že běžím. Zachytila to Hanka a neúprosný objektiv foťáku (skvělý benchmarking s fotkou vítěze). Pak zase chůze. Když se uzavřel okruh a šel jsem ze svahu zpět, prohodil pár vět s pánem u občerstvovací stanice. Byl tam sám, všichni kolem něj beztak jen proběhli. Za mnou byli už jen dvě Nordic walkerky. Posledních asi 150 m jsem klusal. V cíli jsem registroval uvolněnou zábavu. Startér zapsal můj čas a tedy můj osobní rekord a dostal jsem na krk perníkovou medaili. Záhy svorně přišly vedle sebe dvě Nordičky. Závod se uzavřel.

Vítěz Lukáš, soused z Vrchpolí (patříme pod obec Zbyslavice), zvítězil, tuším v čase těsně přes 16 minut. Za ním se umístil jeho brácha. Já? 31:28! Poslední z běžců (Lukáš by to dal za tu dobu 2x). První (a asi jediný) v kategorii „přes cent“ – bohužel nebyla vypsána. Kolena držela, pata nebolela. Pro mě vítězství sama nad sebou. Pivní iontový nápoj a nutričně vyvážená opečená kobása můj vítězný pocit upevnily.

Měl jsem radost a doma pózoval a pitvořil se. Prý to jsou endorfiny. Večer jsem i tančil na diskotéce. Výsledek radosti?27.8.2015 (sotva mě přestaly bolet nohy), jsem před osmou ráno, s mobilem na paži a spuštěnou aplikací Endomondo, „vyběhl“ na okruh Vrchpolím. Cíl byl jasný – změřit vzdálenost a stanovit základní „běhochodecký“ čas. Takže: 1,6 km, 12:31 min. Okruh jsem pojmenoval Míle Vrchpolím.

Teď mám za sebou první měsíc „mimo gauč“ – naběháno 32 km na Vrchpolí, naplaváno 15 km v bazénu SAREZA!!! v Porubě.

Přihlásil jsem se k 1. ročníku běhu Starobělské Lurdy 8.11.2015 na 3,2 km. Ve startovní listině mám číslo 104. Tak aspoň věřím, že 101-104 kg bude moje hmotnost na závodu. Hmotnostní kategorie tam opět nejsou, věková pro mě je 50-59 let.

Tak jedu do Bělského lesa, na svůj první trénink s běžeckými nadšenci.

Poučení? Samé staré pravdy

Poučení, která si z různých příběhů vydestilujeme, asi nebudou nikterak objevná. Zkušenost potvrdí staré, dobré a známé pravdy. Třeby tyto:

  • Rozhodnutí nic neznamená. Akce ano! (Odpověď na hádanku v úvodu článku – na hrázi zůstal stejný počet žabiček.)
  • Na věku nezáleží. Jak píše Zuzana Součková ve své knize „Když se dáma rozběhne“ – padesátka je jen číslo.
  • Dokud se nerozběhneš, nikdy nebudeš připraven. (Téma – perfekcionismus a prokrastinace).
  • V počasí, času, ani v botech to není. Kde je ukryto tajemství? Ano, v hlavě!
  • „Nemusí pršet, stačí, když kape“. Není účelem hned zdolávat mnohakilometrové mety.
  • Měsíc v pohybu, ještě neznačí, že máš vyhráno. Je to však hodně návykové.
  • Užívat si, je lepší, než se „mordovat“. Dej pozor, aby „mordování“ nezamordovalo užívání si.
  • Využívej Facebook – je tam skvělá běžecká komunita a virtuální přátelé. Ti také kdysi s běháním začínali. Mě osobně jejich přijetí dost dojalo.
  • Sdílení záměrů a cílů má fakt smysl. Pomáhá k pocitu odpovědnosti.
  • Termín, milník, meta, cíl, vize, důvod proč… Když to máš, je to lepší, než když to nemáš.

Obr. 2 – „Míle Vrchpolím“ – záznam mého prvního „tréninku“ 27.8.2015 kolem zbyslavického mlýnu.

Zdroj: Endomondo

Otázky pro vás

  • Jak jsou vaše zkušenosti se „začínáním“ (nemusí jít nutně o běh)?
  • Co vás nakoplo?
  • Co vás zbrzdilo?

Podělte se v komentářích o střípky svých příběhů.

 

Poděkování

Děkuji Hance, Milušce, Veronice, Romanovi, Šárce, Petrovi, Lukášovi, Janě  a Markovi Zuckerbergovi za podporu v srpnových dnech, které rozhodly.

Kontaktuje mě

10 + 5 =

Tento příspěvek byl původní součástí mého blogu Život 50+, který fungoval od 3/2015 do 3/2016 na platformě webu 2.0.

Libor Friedel

Libor Friedel

Lektor, kouč a konzultant s praxí od roku 1996

Mým posláním je inspirovat ke zlepšování, pomáhat se znalostmi a jejich aplikací a vytvářet bezpečný prostor pro rozvoj lidí a organizací. Dávám do toho SRDCE.

Slova moudrých

„Už nemůžeš? Tak přidej.“

(Emil Zátopek)

Přihlaste si ODBĚR ČLÁNKŮ z blogu!

Připojte se k seznamu odběratelů aktualizací z mého blogu. Žádný nový článek vám neunikne. Na uvítanou vám pošlu dárek - e-book DESATERO VELKOMYSLNÉHO OSOBNÍHO LÍDRA!

Vhled ☛ Lídrovství ☛ Strategie ☛ Skóre ☛ Excelence

Byli jste úspěšně přihlášeni k odběru novinek z blogu. Přijde Vám e-mail s odkazem na dárek.

Share This